II. ÚS 2804/13
II.ÚS 2804/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem Společné advokátní kanceláře Balcar, Hrouzek, Veselý a partneři, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 597/2013-17 ze dne 25. června 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 To 555/2012-8 ze dne 24. ledna 2013, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. září 2013, doplněnou podáním ze dne 3. října 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 28/2012 ze dne 14. srpna 2012 a stěžovatel byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že na parkovišti před domem řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv mu byl určitým pravomocným trestním příkazem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 24 měsíců. Usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel rekapituluje, že nikdy nepopíral, že vozidlo na soukromém parkovišti mimo pozemní komunikace o několik metrů přeparkoval, aby automobil byl v záběru bezpečnostních kamer, jelikož mu bylo v nedávné minulosti vozidlo z toho parkoviště odcizeno. Nikdy jindy na žádné pozemní komunikaci neřídil a uložený zákaz důsledně dodržoval. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání dvou let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem, který je předmětem ústavní stížnosti. Za sporné stěžovatel považuje to, zda se trest zákazu řízení motorových vozidel vztahuje i na řízení motorového vozidla mimo pozemní komunikaci. Obecným soudům vytýká, že podle něj došly k chybnému závěru, že i k řízení motorových vozidel mimo pozemní komunikace je nutné mít řidičské oprávnění. Tím podle něj nepřípustně extenzivně vyložily zákon v neprospěch stěžovatele. Závěr, že podle § 80 zákona o silničním provozu bez řidičského oprávnění nelze řídit motorová vozidla nikde, je podle stěžovatele nepřípustnou analogií v jeho neprospěch. Tento zákon totiž upravuje práva a povinnosti pouze účastníků provozu na pozemních komunikacích. Tento zákon tedy podle stěžovatele na žádném místě nezakazuje ovládat vozidlo mimo pozemní komunikace bez řidičského oprávnění. Z napadených rozhodnutí proto vyplývá, že zakazují činnost, která však není zakázána zákonem, což je v rozporu s ústavním pořádkem. Zákonodárce mohl zakázat řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění kdekoli. Nic takového zákonodárce ale neučinil. I odborná literatura chápe trest zákazu činnosti tak, že platí pouze v tuzemsku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, Komentář, Praha, 2010, s. 2911). Trest zákazu činnosti proto neplatí bez jakéhokoli místního či prostorového vymezení.

3. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že pominuly zásadu subsidiarity trestní represe. Jednání stěžovatele, ke kterému se přiznal a dobrovolně spolupracoval s orgány veřejné moci, nevykazuje ani minimální stupeň společenské škodlivosti. Pokud trestní zákoník stanoví, že čin musí být společensky škodlivý, nemohou soudy uznat vinným trestným činem stěžovatele, jehož čin nevykazuje žádné znaky společenské škodlivosti. Z tohoto pohledu je i uložený trest zcela nepřiměřený.

4. Stěžovatel poukazuje i na to, že policisté, kteří stěžovatele vyzvali k předložení dokladů potřebných pro řízení a provoz motorového vozidla neměli mimo pozemní komunikaci oprávnění, které jim dává zákon o provozu na pozemních komunikacích, protože se po pozemní komunikaci nepohyboval. Policisté tak uplatňovali státní moc způsobem, který zákon nestanoví, ani nepostupovali v jeho mezích.

5. V doplnění ústavní stížnosti argument, že se oprávnění k řízení motorových vozidel vztahuje toliko na pozemní komunikace ve smyslu zákona, podepřel i o fakt, že i závodní okruhy, které se nacházejí na soukromých pozemcích (např. v Automotodrom Most), jsou rovněž vyňaty z dosahu zákona o silničním provozu.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

8. Z obsahu napadených rozhodnutí, resp. všech rozhodnutí obecných soudů v dané věci, vyplývá, že mezi stranami a soudem nebylo sporu o vymezení skutku. Již od řízení před soudem prvního stupně ovšem stěžovatel namítal, že se nejedná o trestný čin s ohledem na to, že k přeparkování motorového vozidla na parkovišti, které se nachází na soukromém pozemku, není potřeba řidičského oprávnění. Obecné soudy všech stupňů zaujaly názor, že zákon o silničním provozu upravuje nejen pravidla provozu na pozemních komunikacích, ale i předpoklady pro řízení motorových vozidel, a to bez prostorového a časového vymezení. Odvolací a dovolací soud přitom poukázaly i na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 189/2010 ze dne 4. března 2010, že oprávnění k řízení motorového vozidla se vztahuje na činnost spočívající v ovládání takového vozidla poté, co bylo uvedeno do chodu a je udržováno v dalším pohybu, a to na jakémkoliv místě. Ústavní soud tento závěr považuje za jasný a srozumitelný, mimo jiné i v tom, že jakýmkoliv místem se s ohledem na místně vymezenou pravomoc tuzemských orgánů veřejné moci míní tuzemsko (srov. též § 4 a následující trestního zákoníku). Tento závěr pak nemůže oslabit ani argumentace ryze soukromými pravidly provozovatele některého závodního okruhu, a to i kdyby tato argumentace byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Současně se jedná o právní závěr předvídatelný a tudíž ve svém souhrnu ústavně souladný.

9. Pokud se týče společenské škodlivosti, tak tu shledal již soud prvního stupně v osobě stěžovatele, resp. jeho trestní a přestupkové minulosti. Obecné soudy vyšších stupňů se s tímto hodnocením toliko ztotožnily - odvolací soud shledal i trest přiměřeným a dovolací soud neshledal, že by při daném zvažování soudy nižších stupňů vykročily z legitimních mezí.

10. Konečně námitka neoprávněnosti zásahu policistů není opodstatněná, neboť jde mimo předmět řízení před obecnými soudy. Tím byla jen skutečnost, zda se stěžovatel dopustil vytýkaného skutku, zda se jedná o trestný čin a jaký za něj má být uložen trest. Stěžovatel přitom netvrdí, že by v tomto či jiném řízení uplatnil zásah do svých práv způsobený činností policistů. Ostatně závěr, že ke skutku nedošlo na pozemní komunikaci, nebyl vzdor znění § 12 odst. 4 a 6 zákona o pozemních komunikacích obecnými soudy vůbec nijak vyargumentován.

11. Ústavní soud ze shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.