II. ÚS 2801/09
II.ÚS 2801/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře Vovsík, Rösch, Kocina a spol., se sídlem v Plzni, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 92/2008 ze dne 16. července 2009, a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 107/2007-47 ze dne 31. července 2008, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. října 2009 a doplněnou podáním ze dne 16. listopadu 2009, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, z nichž byla rozsudkem správního soudu zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, kterým byla zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tachov, jímž mu byla podle § 125 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2.500 Kč za to, že jako provozovatel dovolil použití autobusu, který nesplňoval podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost. Tvrdí, že správní soudy svým postupem porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že dne 8. září 2006 bylo při kontrolním vážení zjištěno překročení největší povolené hmotnosti na jedné nápravě a současně největší povolené hmotnosti celého autobusu, jímž stěžovatel živnostensky provozuje veřejnou osobní hromadnou nepravidelnou vnitrostátní dopravu. Souběžný přestupek řidiče autobusu byl řešen v samostatném řízení. Za stěžejní argument označuje stěžovatel to, že předmětný autobus je schválen do provozu na pozemních komunikacích pro přepravu 51 osob včetně jejich zavazadel, přičemž v průběhu kontrolního vážení nebyl ani plně obsazen. Z toho dále vyvozuje, že dotčená právní úprava je vadná a oba soudy díky ní na něj kladou nepřiměřené nároky. Má za to, že pro vyhovění legislativě, která na jedné straně umožňuje přepravu určitého množství osob a současně omezuje jejich hmotnost, by musel diskriminovat hmotnostně nadlimitní osoby bez zřetele na to, že si řádně zakoupily jízdenku. Dále k argumentaci Nejvyššího správního soudu uvádí, že zcela určitě nepřikázal ani nedovolil, aby bylo použito vozidla, jež nesplňuje podmínky stanovené zvláštním předpisem. Poukazuje na to, že všechny své řidiče poučil o příslušných právních předpisech, ovšem stejně jako on ani jeho řidiči nemají žádné mechanismy, jimiž by zabránili porušení zcela nevyhovující legislativy. Má tedy zato, že právní posouzení daného případu ze strany správních soudů není ústavně konformní.
3. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy. Může se zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní principy (srov. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Z ústavněprávního pohledu může mít nesprávná aplikace podústavního práva soudy za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ovšem pouhá polemika s právními závěry soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, resp. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názorem vysloveným soudy, nezakládá sama o době důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

4. Základním konfrontačním momentem mezi stěžovatelem na straně jedné a správními soudy a správními orgány na straně druhé je omezení použitelnosti předmětného autobusu v souladu s právními předpisy. Na námitku stěžovatele, že použitelnost autobusu je omezena množstvím 51 osob, správní orgány a posléze správní soudy odpověděly závěrem, že omezení použitelnosti předmětného autobusu bylo správními orgány v souladu s právními předpisy i požadavky výrobce omezeno kombinovaně, a to jednak počtem osob a jednak hmotností. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále podrobně rozebírá, že každý z těchto limitů chrání jiný legitimní zájem. Ostatně je možné nad rámec úvah soudů zmínit, že stejný důsledek by měla situace, kdyby byla v předmětném autobuse dodržena největší povolená hmotnost, ale bylo by přepravováno 52 a více osob.

5. Stejně jako správní soudy ani Ústavní soud není toho názoru, že by shora uvedená kombinace představovala nepřiměřené nároky na stěžovatele, coby provozovatele autobusu. Ústavní soud není ani toho názoru, že by legislativa byla ve sledovaném směru špatně nastavena. Naopak lze považovat za ústavně souladný závěr, že právně i ekonomicky je to provozovatel vozidla a nikoliv orgán veřejném moci, kdo je způsobilý nalézt nejefektivnější způsob splnění právních předpisů v daném směru.

6. Konečně stěžovatel nyní zcela nově namítá, že všechny své řidiče obecně poučil o právních předpisech, a že tím pádem nedovolil, aby došlo k použití autobusu, který nesplňoval podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Tato námitka je však argumentačně na stejné úrovni jako námitka, že v době vážení nebylo vozidlo plně obsazeno. U obou námitek totiž chybí údaj o tom, co stěžovatel udělal, aby v daném konkrétním případě k provozu přetíženého vozidla nedošlo. S touto obecnou argumentací se však naposledy vypořádal Nejvyšší správní soud. Ostatně pokud stěžovateli mělo být z technické dokumentace autobusu známo, že při naplnění autobusu maximálním možným počtem osob a zavazadel může dojít k překročení největší povolené hmotnosti autobusu, aniž by stěžovatel obecně učinil konkrétní opatření, aby takové variantě zabránil, pak se jedná o lhostejnou nedbalost. To ale není hodnota chráněná ústavním pořádkem.

7. Lze proto uzavřít, že závěry správních soudů lze považovat za ústavně souladné a argumentace, vzdor tomu že zčásti navazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, neposouvá věc do ústavněprávní roviny. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.