II. ÚS 280/14
II.ÚS 280/14 ze dne 19. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Vítr Morava, s.r.o., se sídlem Sacharova 2242/4, 695 01 Hodonín, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 14, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 70/2013-49 ze dne 24. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 15/2011-93 ze dne 4. 3. 2013, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. j. JMK161260/2010 ze dne 22. 11. 2010 a rozhodnutí Městského úřadu Kyjov č. j. OŽP31562/10/5622/2009 496 ze dne 6. 8. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajský úřad Jihomoravského kraje zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kyjov ze dne 6. 8. 2010, č. j. OŽP31562/10/5622/2009 496. Tímto rozhodnutím Městský úřad Kyjov vydal podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí, jímž vyslovil nesouhlas se záměrem stěžovatelky realizovat výstavbu dvou větrných elektráren V1 a V2 v lokalitě Dlouhé úlehle na blíže specifikovaných pozemcích v katastrálním území Stavěšice. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka správní žalobu, již krajský soud výše citovaným rozsudkem zamítl. Rozhodnutí krajského soudu následně napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka "vidí jako zásadní pochybení" rozdílnost posouzení orgánu prvního stupně, odboru životního prostředí, který na základě svého subjektivního posouzení dle jejího názoru zcela odlišně posuzuje vertikální výstavbu např. věží mobilních operátorů oproti požadované výstavbě dvou větrných elektráren, přičemž tyto vertikální stavby jsou rovněž začleněny do krajinné oblasti. Stěžovatelka se domnívá, že správní orgány při svém rozhodování neodůvodněně na jedné straně zvýhodnily jiného účastníka správního řízení fakticky na úkor stěžovatelky, s tím, že takovéto jednání není podle ní korektní, přičemž jakákoliv disproporce rozhodování téhož odboru městského úřadu v obdobných věcech a ve stejné krajině je diskriminační. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných individuálních právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní orgány i soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před dotčenými orgány veřejné moci, zejména pak v řízení před správními soudy, resp. představuje toliko polemiku se skutkovým, popř. právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým zejména jmenované soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.

Pokud jde o námitku stěžovatelky stran porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, nelze z její argumentace seznat, v čem konkrétně mělo být uvedené ustanovení porušeno. Má-li snad stěžovatelka za to, že v řízení byla diskriminována oproti jinému účastníku, dlužno poznamenat, že mobilní operátoři, s jejichž návrhy na výstavbu telekomunikačních věží svůj případ poměřuje, nebyli účastníky řízení, z něhož vzešly ústavní stížností napadené individuální právní akty, čehož si je ostatně sama stěžovatelka dobře vědoma (str. 4 ústavní stížnosti). Avšak ani argumentace stěžovatelky o odlišném zacházení s jinými žadateli o vyslovení souhlasu s výstavbou vertikálních staveb (v jiných řízeních) nemůže obstát. Jednak tyto výhrady stěžovatelka v předchozím řízení neuplatnila, když v zásadě brojila pouze proti znaleckým posudkům, z nichž vycházely správní orgány, jednak pouhé konstatování, že ve vztahu k dalším žadatelům o vyslovení souhlasu s výstavbou jiných vertikálních staveb postupují jmenované správní orgány opačně, nemůže ani v obecné rovině zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí.

Je třeba si uvědomit, že vertikální stavby nejsou identické, každá z nich má svá specifika (a z nich vycházející různost v dopadech na přírodu, resp. krajinu), přičemž toliko věcně a místně příslušným správním orgánům přísluší ve smyslu shora zmíněného zákonného ustanovení posuzovat, zda a v jaké míře může navrhovaná stavba zasáhnout do krajinného rázu, což zvláště prvoinstanční správní orgán velmi podrobně zdůvodnil; Ústavnímu soudu přezkum těchto otázek, a tím méně jejich vlastní hodnocení zásadně nepřísluší. Teprve až v řízení o kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že se orgány ochrany přírody vždy staví negativně k jakýmkoliv industriálním prvkům. Tímto svým tvrzením však stěžovatelka zpochybňuje svou nynější námitku, že jiným žadatelům (o souhlas s výstavbou relativně podobných industriálních prvků) správní orgány vycházejí vstříc. Nejvyšší správní soud pak nepochybil, pakliže se takovou stížní námitkou odmítl pro její obecnost zabývat (str. 10 rozsudku kasačního soudu), a ani Ústavní soud nemá důvod jí dále přisuzovat jakoukoli relevanci. S ohledem na řečené tedy nelze dospět k závěru o porušení základního práva stěžovatelky v posuzované věci.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.