II. ÚS 2789/08
II.ÚS 2789/08 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 12. 2006 ve věci sp. zn. 26 C 18/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2007 ve věci sp. zn. 16 Co 30/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008 ve věci sp. zn. 21 Cdo 4558/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR.

Shora uvedeným rozsudkem okresního soudu (jenž ve věci opětovně rozhodoval poté, co mu věc byla k dalšímu řízení vrácena odvolacím soudem) byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal na bývalém zaměstnavateli náhrady škody za ztrátu na výdělku způsobenou v souvislosti s pracovním úrazem. Krajský soud rubrikovaným rozsudkem stěžovatelovo odvolání zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel svůj nárok opíral o nesouhlas s důvodem rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele. Měl totiž za to, že jeho pracovní nezpůsobilost nesouvisela s (chronickým) onemocněním, jak tvrdil zaměstnavatel, nýbrž byla následkem utrpěného pracovního úrazu. Odvolací soud se přitom dle stěžovatele navrženým důkazem znaleckým posudkem MUDr. M. H. odmítl zabývat a rozhodl pouze na základě stěžovateli nepříznivě vyznívajících znaleckých posudků s odůvodněním, že právě tyto znalecké posudky jsou správné. V této souvislosti navíc stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1508/2000 (stěžovatel má zřejmě na mysli sp. zn. 21 Cdo 1508/2007) připomíná, že by nebylo správné neodškodnit poškozeného zaměstnance pouze proto, že u něj existovaly (již před pracovním úrazem) určité predispozice, které spolupůsobily po vzniku poškození.

Ústavní stížností stěžovatel především brojí proti závěru obecných soudů, že pracovní úraz nepředstavoval rozhodující příčinu onemocnění, pro které s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr. Stěžovatel namítá, že vzhledem k zásadním rozporům ve znaleckých posudcích mělo dojít k vypracování superrevizního znaleckého posudku, čemuž okresní soud nevyhověl, ani odvolací soud nepřijal znalecký posudek, který si nechal stěžovatel vypracovat,s odvoláním na ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přestože právě tímto znaleckým posudkem měla být dle stěžovatele zpochybněna věrohodnost nalézacím soudem provedených důkazů.

Pochybení se měl podle mínění stěžovatele dopustit i Nejvyšší soud, jestliže shledal jeho dovolání nepřípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že důvody dovolání nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, přestože z jeho obsahu jednoznačně vyplývá, v čem stěžovatel nesprávné právní posouzení spatřuje.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu shodné argumenty jako v řízení dovolacím.Tím, že stěžovatel vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky (viz č.l. 163 - 165), staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.

Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda obecné soudy nepochybily, jestliže nalézací soud odmítl nechat ve věci vypracovat "superrevizní" znalecký posudek a odvolací soud odmítl ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu provést důkaz znaleckým posudkem MUDr. M. H., jenž nechal stěžovatel vypracovat.

K tvrzenému pochybení nalézacího soudu Ústavní soud konstatuje, že není v tomto ohledu možno stěžovateli jakkoli přisvědčit. Nalézací soud totiž - poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení - nechal vypracovat revizní posudek (č.l. 85), který měl vyjasnit rozpory mezi nalézacím soudem dříve zadaným znaleckým posudkem (č.l. 18) vypracovaným MUDr. J. Š. (č.l. 24-29) a odborným vyjádřením MUDr. J. Ž., respektive znaleckým posudkem prof. MUDr. M. H., CSc. Tento revizní znalecký posudek (č.l. 96-104), vypracovaný nezávislým vědeckým pracovištěm, byl dokonce dvakrát doplňován v souvislosti se stěžovatelovými námitkami (č.l. 110-112, 114-117, 121-123, 125131). Za této situace se vypracování "superrevizního" posudku jeví jednoznačně nadbytečným, a to nejen v souvislosti se skutečností, že není možno zadávat znalecké posudky ad infinitum. Nezadání dalšího znaleckého posudku nalézacím soudem proto v daném kontextu není bezesporu porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud pochybil, odmítl-li považovat důkaz znaleckým posudkem MUDr. M. H. za důkaz ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je třeba připomenout následující. "Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků může být např. tvrzení a prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky ze strany některého z účastníků nebo jiných osob, že listina je ve skutečnosti falzifikátem, že znalec byl při podání posudku ´ovlivněn´ úplatkem apod. Věrohodnost důkazních prostředků oproti tomu nelze zpochybnit např. tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navržením jiných důkazů totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav, tentokráte již úplně a správně. Takový postup je samozřejmě - obecně vzato - možný, nepředstavuje však případ uvedený v § 205a odst. 1 písm. c)" (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1080-1081). Z výše citovaného je zřejmé, že stěžovatelem předložený důkaz - ve své podstatě alternativním - znaleckým posudkem, nepředstavoval důkaz, jenž může zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 921/2005 či sp. zn. 21 Cdo 818/2003).

Přisvědčit nelze stěžovateli ani v souvislosti s tvrzením, že odmítnutím dovolání, tedy jeho meritorním neprojednáním, porušil Nejvyšší soud jeho právo na spravedlivý proces. V posuzované věci totiž byla přípustnost dovolání podmíněna tím, že stěžovatel předestře Nejvyššímu soudu otázku zásadního právního významu. Jelikož se tak nestalo, neboť via facti stěžovatel pouze pokračoval v polemice se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout. V kontextu mimořádného opravného prostředku (neboť občanské soudní řízení je koncipováno na principu dvojinstančnosti) není tento postup ústavně nekonformní.

Pouze na okraj potom Ústavní soud konstatuje, že závěry stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1508/2007 nezpochybňují bez dalšího právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci. Nadto je třeba připomenout, že skutkové a právní okolnosti stěžovatelovy věci a věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 1508/2007 byly a jsou poněkud odlišné.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.