II. ÚS 2786/13
II.ÚS 2786/13 ze dne 2. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti MUDr. Miroslava Macha, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 243/2013 ze dne 27. 5. 2013, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 222 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a rovnost zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným usnesením bylo ke stížnosti státního zástupce podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město č. j. 1 T 93/2012-172 ze dne 19. 2. 2013 a soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Uvedeným usnesením okresní soud rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. ř., že se věc proti stěžovateli pro skutek, popsaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, postupuje k přímému projednání a rozhodnutí Městu Plzeň, Městskému obvodu Plzeň 1, neboť nejde o trestné činy, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupky podle § 21 a § 49 zákona č. 200/1990 Sb.

Stěžovatel poukazuje na to, že proti usnesení vydanému dle § 222 tr. ř. měl právo podat stížnost pouze státní zástupce, přičemž o ní bylo rozhodováno v neveřejném zasedání. Stěžovatel tak neměl možnost se k ní vyjádřit, čímž byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Namítá, že v řízení o stížnosti proti usnesení vydanému dle § 222 odst. 2 tr. ř. se neuplatňují zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, obžalovaný nemá žádnou možnost obrany, nemůže se vyjádřit či navrhovat důkazy, řízení probíhá neveřejně, ačkoliv jeho výsledek může mít dalekosáhlé důsledky, a proto navrhuje ustanovení § 222 odst. 3 tr. ř. zrušit. Uvádí, že ani nemůže ovlivnit další rozhodnutí okresního soudu, neboť ten je vázán právním názorem odvolacího soudu. Vznáší výhrady i proti odůvodnění napadeného usnesení, v němž je opakovaně odkazováno na argumenty státního zástupce, což se příčí reviznímu principu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením § 75 odst. 1, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje, neboť napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo v celém rozsahu zrušeno usnesení soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění napadeného rozhodnutí je pro soud prvního stupně závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na své kompetence zasahovat do probíhajícího řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Nadto je třeba zdůraznit, že krajský soud ve zrušujícím rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně krom jiného nedostatečně provedené dokazování. Při posuzování námitek státního zástupce proti právním závěrům soudu prvního stupně tak sice vycházel ze skutkového stavu, který vzal okresní soud za prokázaný, sám ale opakovaně upozornil na to, že tak činí s vědomím, že tento skutkový stav může v důsledku doplnění dokazování v dalším průběhu řízení doznat určitých změn, což může mít vliv i na právní závěry vyslovené ve zrušujícím rozhodnutí. Za dané situace nelze výsledek řízení předvídat způsobem, jak činí stěžovatel.

I když je tedy napadené usnesení z hlediska formálního pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončeno soudní řízení, v jehož průběhu stěžovateli přísluší celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv. Není důvodu, aby Ústavní soud do doby, než toto řízení bude definitivně ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Nic nebrání tomu, aby stěžovatel posléze podal novou ústavní stížnost (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 321, nebo sp. zn. IV. ÚS 158/04, tamtéž, sv. 37, str. 23, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1115/10, sp. zn. IV. ÚS 1865/09, IV. ÚS 3047/10, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když současně neshledal podmínky pro aplikaci jeho ustanovení § 75 odst. 2 písm. a). Postupoval proto dle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Podaný návrh na zrušení ustanovení § 222 odst. 3 tr. ř. za dané procesní situace sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než jej podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.