II. ÚS 2774/09
II.ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 294/2009 ze dne 31. července 2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 PP 95/2009 ze dne 16. června 2009, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. října 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje obsah svých podání, průběh řízení a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Soudu druhého stupně vytýká, že se nevypořádal s argumentací obsaženou ve zdůvodnění jeho stížnosti, tak jak byla koncipována jeho obhájcem a doručena soudu prvního stupně dne 27. července 2009. Soud druhého stupně se o tomto doplnění stížnosti totiž nedozvěděl, neboť rozhodl dne 31. července 2009. Soudu prvého stupně vytýká, že mu nebyla dána řádně příležitost vyjádřit se, protože veřejné zasedání konané dne 17. června 2009 trvalo včetně vyhlášení rozhodnutí patnáct minut. Konečně postup soudu druhého stupně nepovažuje za spravedlivý i z toho důvodu, že jeho rozhodnutí bylo jeho obhájci doručeno až dne 16. září 2009.
3. Co do koncepce stížnostního řízení Ústavní soud konstatuje, že včasnou stížnost je třeba vždy věcně projednat bez ohledu na její obsah (§ 147 a § 148 trestního řádu). Z ústavněprávního pohledu je významné, že soud druhého stupně má vždy povinnost zabývat se obsahem včas podaného opravného prostředku, a že včasnost stížnosti je formálně vymezena lhůtou pro její podání (§ 143 odst. 1 trestního řádu), na niž navazuje povinnost soudu prvého stupně předložit věc k rozhodnutí soudu druhého stupně [§ 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu]. Tuto úpravu podústavního práva rozhodně nelze shledat protiústavní. V případě odůvodnění včas podané stížnosti, resp. rozšíření nebo doplnění odůvodnění stížnosti, je přitom myslitelné, aby bylo podáno až do rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. sp. zn. I. ÚS 689/05 ze dne 21. června 2006). Toto formálně opožděné podání (neboť bylo podáno po uplynutí zákonné třídenní lhůty) však vyžaduje vyšší míru svědomitosti především od toho, kdo je činí. Její nedostatek naopak ze své podstaty není hoden jakékoliv právní ochrany (srov. sp. zn. II. ÚS 880/07 ze dne 3. května 2007). Jinak řečeno, po uplynutí lhůty k podání stížnosti zásadně nenesou obecné soudy odpovědnost za to, že později dodané odůvodnění či doplnění odůvodnění stížnosti nebylo k dispozici soudu druhého stupně před jeho rozhodnutím. Opačný výklad by totiž byl v rozporu s povinnostmi obecných soudů plynoucích z principů spravedlivého procesu vymezených ústavních pořádkem (jichž se stěžovatel dovolává), totiž povinnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu a v souladu s procesními předpisy.

4. Z vyžádaného sdělení Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že usnesení soudu prvého stupně převzal stěžovatel dne 10. července 2009 a že spis byl soudu druhého stupně odeslán dne 23. července 2009. Z toho plyne, že zákonná lhůta k podání stížnosti uplynula v pondělí dne 13. července 2009. Postup soudu prvního stupně pak koresponduje s tvrzením stěžovatele, že stížnost podal již dne 18. června 2009 a doplnil podáním ze dne 17. července 2009. Stížnostní soud měl tedy nepochybně k dispozici obě tato podání. Pokud zvolený obhájce podával další doplnění stížnosti již po uplynutí zákonné lhůty k podání stížnosti, bylo především jeho věcí, aby se přesvědčil, u kterého soudu se spis nachází. V žádném případě nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem postup soudu prvního stupně, který předvídatelně odeslal spis soudu druhého stupně v souladu s procesním předpisem, ani postup soudu druhého stupně, který ve věci rozhodl bez zbytečného odkladu. Pro úplnost je možné dodat, že se stížnostní soud vypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí v této věci, jak bude vyloženo dále. Tím se vypořádal implicitně tedy i s těmi námitkami stěžovatele, které stěžovatel rekapituluje v ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud konstatuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ustanoveních § 61 odst. 1 a § 62 trestního zákona, je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Proto ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (srov. sp. zn. II. ÚS 715/04 -N 219/39 SbNU 323, sp. zn. III. ÚS 364/06, sp. zn. IV. ÚS 335/06, aj.).

7. V posuzovaném případě obecné soudy jasně vyložily závěr, na němž se shodly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel sice velice dobře adaptoval na podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak dosavadní výkon trestu neměl patřičný výchovný vliv a s ohledem na to nejsou záruky, že výkon trestu vedl k nápravě stěžovatele a vytvoření předpokladu, že do budoucna povede bezúhonný občanský život. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto závěrem neztotožňuje, není sama o sobědůvodem k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

8. Ze samotné skutečnosti, že veřejné zasedání mělo trvat jen patnáct minut, nelze vyvodit, že stěžovatel nedostal dostatečný prostor k vyjádření k věci a provedeným důkazům. Stěžovatel přitom netvrdí, že by mu tato možnost nebyla dána vůbec, nebo že by při výkonu tohoto práva byl v rozporu s procesními principy krácen konkrétním jednáním předsedkyně senátu. Důkazem o nenaplnění tohoto procesního práva stěžovatele nemůže být délka trvání řízení. Ústavní soud chrání základní práva a svobody v jejich materiálním a nikoliv jen ve formálním pojetí.

9. Konečně skutečnost, že obhájci stěžovatele bylo doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně s odstupem 47 dnů, nemá sama o sobě žádnou ústavněprávní relevanci. Ostatně stěžovatel sám tuto námitku nijak nerozvádí a zamlčuje, že jemu samému bylo toto rozhodnutí doručeno s odstupem 11 dnů.

10. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučen : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.