II. ÚS 2767/12
II.ÚS 2767/12 ze dne 5. 9. 2013

N 159/70 SbNU 469
Vrácení soudního poplatku v případě zpětvzetí žaloby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka - ze dne 5. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2767/12 ve věci ústavní stížnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům č. III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 100/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 99/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 98/2011-34-35 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 97/2011-27-28 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 96/2011-29-30 ze dne 11. července 2012, č. j. 6 A 167/2011-48 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 169/2011-28 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 218/2011-38 ze dne 30. května 2012, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 A 100/2011-47 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 101/2011-48 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 146/2011-44 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 186/2011-51 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 179/2011-50 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 97/2011-57 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 99/2011-41 ze dne 26. června 2012, jimiž bylo rozhodnuto o nevrácení zaplaceného soudního poplatku v návaznosti na zastavení řízení o stěžovatelčiných žalobách proti nečinnosti správního orgánu, a proti postupu Městského soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 6 A 154/2011, 6 A 155/2011, 6 A 176/2011, 6 A 184/2011, 6 A 247/2011, 6 A 250/2011, 7 A 148/2011, 7 A 176/2011, 7 A 212/2011, 7 A 213/2011, 8 A 160/2011, 9 A 143/2011, 9 A 97/2011, 9 A 98/2011, 9 A 208/2011, 9 A 222/2011, 9 A 225/2011, 9 A 236/2011 spočívajícímu v nevydávání rozhodnutí o stěžovatelčině návrhu na vrácení soudních poplatků, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
I. Městský soud v Praze svými rozhodnutími, kterými zamítl žádost stěžovatelky o vrácení soudního poplatku či ve kterých konstatoval, že stěžovatelce se nevrací zaplacený soudní poplatek, zasáhl do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky č. III usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 100/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 99/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 98/2011-34-35 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 97/2011-27-28 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 96/2011-29-30 ze dne 11. července 2012, č. j. 6 A 167/2011-48 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 169/2011-28 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 218/2011-38 ze dne 30. května 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 100/2011-47 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 101/2011-48 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 146/2011-44 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 186/2011-51 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 179/2011-50 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 97/2011-57 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 99/2011-41 ze dne 26. června 2012 se proto zrušují.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

IV. Návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. července 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka (po úpravě petitu provedené v doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. července 2012) domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nevrácení zaplaceného soudního poplatku v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu, a dále žádala, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by Městskému soudu v Praze zakázal pokračovat v nevydávání rozhodnutí o jejím návrhu na vrácení soudních poplatků v řízeních vedených pod sp. zn. 6 A 154/2011, 6 A 155/2011, 6 A 176/2011, 6 A 184/2011, 6 A 247/2011, 6 A 250/2011, 7 A 148/2011, 7 A 176/2011, 7 A 212/2011, 7 A 213/2011, 8 A 160/2011, 9 A 143/2011, 9 A 97/2011, 9 A 98/2011, 9 A 208/2011, 9 A 222/2011, 9 A 225/2011, 9 A 236/2011 a přikázal mu rozhodnutí o tomto návrhu v řízeních vedených pod uvedenými spisovými značkami vydat. Vedle toho stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv. Vyslovila přitom domněnku, že nepřiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem podle jeho výsledku by mělo být spíše výjimkou, nežli pravidlem.

Jak Ústavní soud z připojeného listinného a spisového materiálu zjistil, stěžovatelka se v průběhu roku 2011 v cca osmi stech případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ"). Po podání žalob ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl, stěžovatelka proto vzala žaloby zpět. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, nicméně již nevyhověl požadavku stěžovatelky na vrácení soudního poplatku. V řízeních specifikovaných ve výroku II tohoto nálezu tak učinil formou rozhodnutí, v ostatních řízeních, shora jmenovaných, neprojevil Městský soud v Praze svůj názor na uplatněný návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku buď vůbec, nebo jen v odůvodnění usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení. Ve všech případech však Městský soud v Praze vycházel z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. září 2011, podle něhož platí, že soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, nezbyla po zákonem stanoveném snížení ze soudního poplatku žádná část, kterou by jí soud mohl vrátit.

Uvedené závěry Městského soudu v Praze stěžovatelka podrobila kritice v poměrně obsáhlé ústavní stížnosti, čítající i tři doplnění. Její podstatou bylo tvrzení, že nárok na vrácení soudního poplatku při zpětvzetí jednotlivých žalob měl být posouzen dle právní úpravy účinné ke dni podání návrhu na zahájení řízení, a nikoliv ke dni zpětvzetí žaloby. Dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011, by měla stěžovatelka nárok na vrácení soudního poplatku v plné výši, zatímco v důsledku aplikace citovaného ustanovení ve znění zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, (účinného od 1. září 2011) jí nebylo vráceno ničeho. Obecným soudem provedená nesprávná a protiústavně retroaktivní aplikace normy jednoduchého práva vedla ke zkrácení stěžovatelčina majetku celkem o částku 33 000 Kč, resp. více než 800 000 Kč, což podle ní mimo jiné vylučuje případné úvahy o bagatelnosti sporu ze strany Ústavního soudu. Postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v užití pravidla, které nebylo možno v době zahájení řízení předvídat, došlo tedy dle stěžovatelky k dotčení principů svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 9 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to předvídatelnosti práva a právní jistoty, dále byla porušena stěžovatelčina základní práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, zejména "právo na projednání věci stanoveným postupem" dle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovněž bylo porušeno právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc ve vazbě na povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 2 odst. 3, čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), právo vlastnit majetek a právo na ochranu stěžovatelčina vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, právo legitimního očekávání nabytí majetku a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo stěžovatelky podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i dle čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie. Řečené stěžovatelka podpořila citacemi z řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, jmenovitě např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. prosince 2012 (N 205/67 SbNU 615), který se věnuje totožnému okruhu otázek stran vrácení soudních poplatků ve vazbě na novelu zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. července 2012 pak stěžovatelka brojila proti nečinnosti Městského soudu v Praze v řízeních výše vymezených, jež spočívala v absenci rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na vrácení soudního poplatku, označujíc ji za jiný zásah do svých základních práv a svobod.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

Předsedové jednotlivých dotčených senátů Městského soudu v Praze ve svých vyjádřeních shodně odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. prosince 2012, jímž bylo rozhodnuto v obdobné věci, s tím, že závěry v něm vyslovené, které v době jejich rozhodování nebyly známy, budou reflektovat jak ve své obecné rozhodovací praxi, tak i v řízeních vedených stěžovatelkou. Tam, kde o žádosti stěžovatelky nebylo rozhodnuto ve výroku usnesení, soud již přijal či přislíbil v nejbližší době přijmout rozhodnutí o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovatelce, ve zbývajících případech mu však v novém posouzení nároku stěžovatelky brání existence pravomocných výroků o nevrácení soudního poplatku.

Stěžovatelka práva repliky nevyužila.
III.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Na základě něho Ústavní soud dospěl k závěru o důvodnosti stížnostního návrhu, a to v části směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze.

Úvodem je třeba předeslat, že projednávanou problematikou výkladu přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb. týkajících se postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním v těch případech, kdy k zahájení řízení došlo před účinností tohoto zákona, avšak k samotnému zpětvzetí žaloby a zastavení řízení po jeho účinnosti, za situace, kdy výslovná úprava intertemporálních pravidel pro vracení poplatků v citovaném zákoně chybí, se Ústavní soud již opakovaně zabýval.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. prosince 2012 [poté i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2116/12 ze dne 14. února 2013 (N 30/68 SbNU 331) a sp. zn. IV. ÚS 3727/12 ze dne 23. dubna 2013 (N 65/69 SbNU 207), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud dovodil, že neobsahuje-li zákon č. 218/2011 Sb. speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo zakotvené v čl. II bodu 1 větě první tohoto předpisu a postupovat tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu učiněné po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy řečeno, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také co se týče jeho případného vrácení.

Shora naznačená východiska lze přitom aplikovat i na projednávaný případ. Ústavní soud má za prokázané, že jednotlivé návrhy na zahájení řízení sp. zn. 5 A 100/2011, 5 A 99/2011, 5 A 98/2011, 5 A 97/2011, 5 A 96/2011, 6 A 167/2011, 6 A 169/2011, 6 A 218/2011, 11 A 100/2011, 11 A 101/2011, 11 A 146/2011, 11 A 186/2011, 11 A 179/2011, 11 A 97/2011 a 11 A 99/2011 byly Městskému soudu v Praze doručeny před účinností zákona č. 218/2011 Sb., a to dne 5. května 2011, resp. 4., 11. či 12. července 2011. Dotčený soud byl tedy v těchto řízeních povinen postupovat dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 31. srpna 2011, a vrátit stěžovatelce celý soudní poplatek. Zadržením soudního poplatku obecný soud protiprávně zkrátil stěžovatelku v její majetkové sféře, a porušil tak její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

Pro shora vyložené důvody Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a rozhodnutí Městského soudu v Praze specifikovaná ve výroku II tohoto nálezu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost v části směřující proti nečinnosti Městského soudu v Praze spočívající v tom, že se v řízeních sp. zn. 6 A 154/2011, 6 A 155/2011, 6 A 176/2011, 6 A 184/2011, 6 A 247/2011, 6 A 250/2011, 7 A 148/2011, 7 A 176/2011, 7 A 212/2011, 7 A 213/2011, 8 A 160/2011, 9 A 143/2011, 9 A 97/2011, 9 A 98/2011, 9 A 208/2011, 9 A 222/2011, 9 A 225/2011, 9 A 236/2011 nevypořádal s návrhem stěžovatelky na vrácení soudních poplatků formou rozhodnutí, Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže nápravy před jinými orgány veřejné moci nelze dosáhnout jinak. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).

V návaznosti na výše uvedené jsou možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelkou tvrzené nečinnosti Městského soudu v Praze - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými procesními prostředky. Jde jmenovitě o instrument zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti nečinnosti v řízení před obecnými soudy.

Jelikož z přiloženého spisového a listinného materiálu nevyplývá, resp. stěžovatelka ani netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti vyčerpala shora popsaný opravný prostředek, Ústavnímu soudu nezbylo než prohlásit ústavní stížnost ve vymezené části za nezpůsobilou k meritornímu projednání, což dále promítl do výroku III tohoto nálezu.

Nad rámec odůvodnění je možno poukázat na skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Městský soud v Praze v souladu se svým prohlášením, zahrnutým ve vyjádření k ústavní stížnosti, vydal příslušná rozhodnutí o vrácení soudního poplatku, o což stěžovatelka svojí ústavní stížností především usilovala. Je tak zřejmé, že požadavek bezprostředního zásahu Ústavního soudu zcela pozbyl na aktuálnosti.

Ústavní soud současně nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na § 62 odst. 3 téhož zákona, jenž vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je tudíž rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to vedle úspěchu ve sporu zejména další mimořádné okolnosti případu. Jelikož v posuzované věci naplnění těchto předpokladů Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.