II. ÚS 2759/09
II.ÚS 2759/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRENDSTAV a. s., se sídlem Sušilova 1337, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 113/2008-84 ze dne 23. července 2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Ca 74/2007-55 ze dne 29. srpna 2008, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. 5075/07-1300-603995 ze dne 8. června 2007 a platebnímu výměru Finančního úřadu v Hradci Králové č. j. 136253/05/228912/1229 ze dne 7. června 2005, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, 3) Finančního ředitelství v Hradci Králové a 4) Finančního úřadu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. října 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž finančním orgánem prvního stupně jí byla v důsledku vyloučení jedné z faktur z prokázaných zdanitelných plnění vyměřena daň z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2004 ve výši 209.192 Kč, odvolacím finančním orgánem bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru, rozsudkem správního soudu byla zamítnuta její žaloba a rozsudkem kasačního soudu byla zamítnuta její kasační stížnost. Je přesvědčena, že postupem finančních orgánů a soudů byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti po rekapitulaci vlastních podání a napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci stěžovatelka obecně namítá, že bez bližšího odůvodnění nebyly v řízení před finančním orgánem provedeny některé důkazy, jež navrhla. Dále, že provedené důkazy byly hodnoceny selektivně a v její neprospěch a největší váha byla připsána důkazům, které byly obstarány nezákonnou cestou. Za ty konkrétně považuje úřední záznamy policejního orgánu o výpovědích J. N. Těmto výpovědím nemohla být stěžovatelka přítomna a tyto záznamy navíc byly použity v rozporu s účelem, k němuž v souladu s § 158 trestního řádu vznikly. Argumentuje, že pokud tyto záznamy nejsou použitelné jako důkaz v trestním řízení, kde je možný zásah do práv nejintenzivnější, tím spíše nemohou být použitelné ani v jiném řízení, kde zásah do práv není tolik intenzivní.
3. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy. Může se zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní principy (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Z ústavněprávního pohledu může mít nesprávné provedení důkazního řízení za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 378). V každém případě pouhá polemika s právními závěry soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, resp. skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názorem vysloveným soudy, nezakládá sama o době důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

4. Z předložených kopií rozhodnutí odvolacího finančního orgánu a rozhodnutí soudů je zcela zřejmé, že se všechny tyto orgány veřejné moci pečlivě zabývaly věcí a reagovaly na procesní aktivitu stěžovatelky. Pokud jde o důkazní návrhy stěžovatelky, tak těmto buďto finanční orgány vyhověly, anebo jejich neprovedení zdůvodnily nadbytečností, resp. že nemohou vést k prokázání toho, že předmětnou fakturu skutečně vystavil a potažmo předmětné plnění skutečně provedl J. N. Ostatně z obecně pojaté námitky opomenutých důkazů ani nevyplývá, které důkazní návrhy stěžovatelky měly být provedeny bez bližšího odůvodnění finančních orgánů.

5. Námitkou, že finanční orgány hodnotily provedené důkazy selektivně a dávaly větší váhu těm, které byly v její neprospěch, uplatnila stěžovatelka již v řízení před správními soudy a ty se jí velice podrobně zabývaly. Postup finančních orgánů dále vyložily a neshledaly v něm pochybení. Pouhé opakování téže námitky tudíž není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.

6. Správní soudy se konečně zabývaly i námitkou použitelnosti úředních záznamů o výpovědích J. N. v řízení vedeném policejním orgánem a vypořádaly se s ní odkazem na vlastní judikaturu (rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119 in SbNSS 2008, 6: 496-1572), kterou rozvedly na posuzovaný případ. Ve vztahu k právům stěžovatelky je zejména třeba zdůraznit ten závěr soudů, který stěžovatelka nijak nenapadá, že předmětné úřední záznamy měla stěžovatelka před rozhodnutím správce daně k dispozici a měla možnost ohledně nich uplatnit návrhy a námitky. Závěry soudů lze považovat za ústavně souladné, a proto ani tato námitka stěžovatelky není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

7. Nad rámec závěrů Nejvyššího správního soudu lze na jedné straně souhlasit se stěžovatelkou v tom, že přípravná část trestního stíhání je neveřejná a úřední záznamy podle § 158 odst. 3 trestního řádu mají v trestním řízení zákonem předpokládaný účel a osud. Nicméně stěžovatelka pomíjí, že tento zákonem sledovaný účel a osud úředních záznamů v trestním řízení nijak neznemožňuje správci daně, aby je získal v souladu s § 34 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků, a aby je v souladu s tímto zákonem i použil. Ostatně v daném případě finanční orgány tyto úřední záznamy použily evidentně k posouzení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi J. N. před správcem daně v daném řízení, jež pak měla vést k posouzení věrohodnosti a pravdivosti listin, které jím měly být vyhotoveny, podepsány a předloženy správci daně. Takový postup pak odpovídá účelu, pro který jsou předmětné úřední záznamy podle § 212 odst. 1 trestního řádu použitelné i v trestním řízení.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.