II. ÚS 2756/13
II.ÚS 2756/13 ze dne 2. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Aleny Chládkové, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem, se sídlem v Jistebnici, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1789/2013 ze dne 3. července 2013, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 22Co 569/2012 ze dne 11. února 2013, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. září 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 172/2011-26 ze dne 11. října 2012 zamítnuta její žaloba o zaplacení 908.164 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup. Usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání zamítnuto jako nepřípustné. Má za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka rekapituluje, že dne 30. srpna 1993 podala žalobu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V průběhu řízení se ukázala být spornou otázka hodnoty členských práv a povinností v bytovém družstvu. Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2676/2004 ze dne 15. února 2005 bylo konstatováno, že je třeba vycházet z tržní hodnoty bytu. V důsledku toho bylo rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 258/2009 ze dne 11. listopadu 2009 jejímu bývalému manželovi uloženo, aby jí uhradil na vyrovnání podílů částku 1,069.255,60 Kč. Nicméně rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3350/2010 ze dne 20. října 2010 byl tento rozsudek odvolacího soudu k dovolání bývalého manžela stěžovatelky zrušen. Důvodem byla skutečnost, že v mezidobí byl rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 ze dne 8. října 2010 (Sb.NS 2011: 4, 479 - č. 47) překonán dřívější právní názor tak, že se při oceňování členských práv a povinností v bytovém družstvu vychází z hodnoty bytu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu. Následně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 258/2009 ze dne 16. března 2011 uloženo bývalému manželovi stěžovatelky zaplatit na vyrovnání podílů částku 161.096,60 Kč, tedy o 908.164 Kč méně. Tuto částku tedy uplatnila jako škodu za nesprávný úřední postup a o její žalobě bylo rozhodnuto rozhodnutími, které napadá ústavní stížností.

3. V ústavní stížnosti jednak namítá, že ve svém dovolání konkrétně namítala nesprávnost aplikace právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 216/09 (ze dne 27. března 2012) a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1231/2012 ze dne 19. července 2012 ze strany odvolacího soudu s tím, že z nich vyplývá oprávněnost jejího nároku. Dovolávala se tedy nepřímo rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu, a konkrétně tak označila důvod přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Má za to, že i jinak je dovolací soud povinen dovolání posoudit podle jeho obsahu, přestože nebyla použita doslovná citace zákona či označení předpisu. Nesouhlasí tedy se závěrem dovolacího soudu, že její dovolání mělo nedostatky, které bránily jeho věcnému projednání.

4. Ve vztahu k věci samé namítá, že došlo k zásahu do jejího legitimního očekávání. Když po dlouhém soudním řízení docílila přisouzení odpovídající náhrady, tak došlo ke změně judikatury. Od podání žaloby do rozhodnutí dovolacího soudu dne 8. října 2010, tj. po dobu více jak 17 let soudního řízení, byl její požadavek oprávněný. Zjevně se jí tedy nedostalo toho, co legitimně očekávala. Dovolává se rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve věci Aka proti Turecku (č. 107/1997/891/1103 ze dne 23. září 1998 in RoESLP 1999: 2, 45 - č. 44), a ve věci Yetiş a další proti Turecku (č. 40349/05 ze dne 6. července 2010 in RoESLP 2010: 5, 278 - č. 514), podle nichž jde při nenaplnění tohoto očekávání o újmu, za niž odpovídá stát. V každém případě jde o znehodnocení náhrady a je lhostejno, zda se tak stalo v době mezi jejím přiznáním a pozdějším vyplacením nebo v době mezi vznikem nároku a jeho přisouzením. V každém případě ke znehodnocení došlo tím, že vyplacení či přisouzení náhrady nebylo učiněno včas. Podle stěžovatelky z nálezu sp. zn. I. ÚS 216/09 vyplývá, že Ústavní soud považuje za správné, že se náhrada počítá ze zvýšené ceny nemovitosti, jak k ní v mezidobí došlo. Stejně tak z usnesení sp. zn. 28 Cdo 1231/2012 vyplývá, že rozdíl nemůže být škodou, protože současně s cenou vypořádacího podílu stoupá i hodnota odpovídající polovině nemovitosti, kterou někdo získal. Ostatně i podle nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94 (N 61/2 SbNU 175) náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích. Náhrada vycházející z původní nižší ceny tomuto požadavku neodpovídá. Má tedy za to, že její požadavek odpovídá zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Oprávněnost jejího požadavku plyne i z čl. 11 odst. 4 Listiny.

5. S ohledem na to, že od podání žaloby o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dne 30. srpna 1993 uplynulo již 20 let, navrhuje, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně mimo pořadí.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatelky na projednání věci přednostně mimo pořadí. Doba, která uplynula od podání žaloby o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je v daném případě irelevantní, protože návrh stěžovatelky se nevztahuje k žádnému rozhodnutí, které bylo vydáno v tomto řízení. Návrh, kterým je Ústavní soud vázán, směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení o žalobě stěžovatelky o náhradu škody, které bylo zahájeno 29. června 2011. Mimoto důvod uplatněný stěžovatelkou ani přibližně neodpovídá důvodům vyloženým příkladmo např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 284/04 (N 123/34 SbNU 269) a sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225). Proto byl návrh na projednání věci přednostně mimo pořadí odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud dále předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti se Ústavní soud vyslovil v tom smyslu, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

9. Ústavní soud stejně jako odvolací soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky o tom, co je smyslem právního názoru obsaženého v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Aka a Yetiş a další proti Turecku, jichž se stěžovatelka v souvislosti s legitimním očekáváním dovolává. Jejich smyslem je to, aby náhrada za odňatou nemovitost nebyla menší než hodnota nemovitosti v době, kdy k jejímu odnětí došlo. Pokud tedy byla stěžovatelce přiznána náhrada za členská práva a povinnosti v bytovém družstvu podle hodnoty v době, kdy o tato členská práva a povinnosti přišla, tak to naprosto odpovídá smyslu shora uvedených rozhodnutí. V souladu s uvedeným právním názorem by tedy měl relevanci argument, že hodnota přiznané náhrady byla v době jejího přiznání nižší než v době, kdy stěžovatelka pozbyla práv a povinností v bytovém družstvu. Na rozdíl od takto položeného argumentu se ovšem stěžovatelka dovolávala v řízení před obecnými soudy změny hodnoty práv a povinností v bytovém družstvu v průběhu řízení, a to je poněkud něco jiného. Závěry obecných soudů tedy obstojí vedle shora uvedených rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.

10. Přiměřeně totéž platí i ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 216/09 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1231/2012 ze dne 19. července 2012. V obou těchto rozhodnutích totiž šlo o spoluvlastnictví nemovitosti, k jejímuž vypořádání dochází právě až v řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tedy fakticky dochází k "odnětí" spoluvlastnictví k nemovitosti a k rozhodnutí o náhradě za ni až rozhodnutím soudu. Oproti tomu členská práva a povinnosti v bytovém družstvu se vypořádávají vně řízení o vypořádání společného jmění manželů, resp. bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tedy důsledně vzato zásadně předtím.

11. Konečně k argumentu legitimního očekávání stran rozhodovací činnosti obecných Ústavní soud v minulosti vyložil, že je její vývoj legitimní a tím ústavněprávně akceptovatelný, pokud je změna řádně vyargumentována a je splněna příslušná zákonná procedura (sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU 455; sp. zn. IV. ÚS 738/09, N 201/54 SbNU 497). Sama stěžovatelka uvádí, že postup podle § 20 zákona o soudech a soudcích byl ve vztahu k předmětné materii splněn. Stěžovatelka vůči němu nevznáší žádné námitky s výjimkou toho, že s touto změnou nesouhlasí, protože ji oproti předchozímu stavu znevýhodnila. To samo o sobě ovšem nedosahuje ústavněprávní relevance.

12. Lze proto uzavřít, že k porušení základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před odvolacím soudem nedošlo, a proto nemohlo ústavněprávně relevantním způsobem dojít ani k porušení těchto práv v řízení před dovolacím soudem tím, že se tento soud dovoláním stěžovatelky meritorně nezabýval. Proto byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.