II. ÚS 2751/12
II.ÚS 2751/12 ze dne 1. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 4. 7. 2011, č. j. KUOK 71768/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

V záhlaví specifikovaným rozhodnutím krajský soud zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR - pobočky v Olomouci, jímž mu byla zvýšena dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení z 2.419 Kč na 2.786 Kč. Stěžovatel se rozhodnutím cítí dotčen na svých základních právech. Tvrdí, že výpočet dávky je diskriminační, když znevýhodňuje žadatele s vlastním bydlením oproti žadatelům - nájemníkům. Proti rozhodnutí stěžovatel podal žalobu k místně příslušnému krajskému soudu. Ten o ní sice zatím nerozhodl, ale stěžovatel se domnívá, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení podaného návrhu, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci stěžovatel využil možnosti podat proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu k soudu. Dokud nebude o žalobě rozhodnuto, ústavní stížnost je třeba hodnotit jako předčasnou. Možnost obrátit se na Ústavní soud v dané věci zůstane stěžovateli zachována i poté, co bude správním soudem rozhodnuto o jeho žalobě, resp. kasační stížnosti proti ní.

Pokud stěžovatel argumentuje ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, konstatuje Ústavní soud následující. Dané ustanovení jen zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity. Ústavní stížnost je podle něj přípustná, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Musí se však jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele je nutno vykládat restriktivně. Mělo by se jednat o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou formálně přípustnou ústavní stížnost. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že toto kritérium shledal Ústavní soud splněným zejména v případech, kdy: 1. docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu, 2. docházelo k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, 3. se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, 4. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, 5. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu, 6. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, 7. prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, by nebyl tzv. "systémově efektivní" (viz např. též: E. Wagnerová a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Aspi, a. s., Praha, 2007. Str. 386). Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více důvodů uvedených výše. Zde žádný z důvodů pro požadované neodmítnutí návrhu dán není, nesouhlas stěžovatele s výší dávky státní sociální podpory nepřesahuje rámec jeho vlastních zájmů. Ve své podstatě brojí proti konstrukci jednotlivých parametrů příspěvku na bydlení daných právním předpisem. Jen ze skutečnosti, že předpis rozděluje adresáty dávky do různých kategorií, kdy kritériem zařazení je empirická zkušenost s obvyklými výdaji na bydlení, které rozhodně nemohou být na všech místech a pro všechny typy bydlení stejné, nelze dovozovat jeho diskriminační charakter.

Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost hodnotit jako návrh nepřípustný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2012

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.