II. ÚS 2749/09
II.ÚS 2749/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 1. 2009 č. j. 18 C 108/2008-46, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 č. j. 31 Co 83/2009-58, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 25 Cdo 3208/2009-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl dle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítnut jeho žalobní návrh. Stěžovatel zastává názor, podle něhož obecnými soudy tvrzený nedostatek žaloby není vadou, kterou by nebylo možno odstranit při jednání. Naopak "při variantě jednotlivých nároků kombinovaných in eventum není potřeba jakákoliv úprava žalobního návrhu, který je jasný a zřetelný a projednatelný". Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal, aby soud uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit mu částku 75.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobné nesprávnými úředními postupy v řízeních vedených u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 90/2005, sp. zn. 5 C 288/2007, a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Co 77/2006. Stěžovateli měla vzniknout škoda v celkové výši 150.000,- Kč zahrnující náklady řízení, ušlý zisk a morální újmu, přičemž v předmětném řízení uplatňoval toliko nárok na zaplacení poloviny této částky.

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 14. 1. 2009, č. j. 18 C 108/2008-46, žalobu odmítl, neboť stěžovatel i přes výzvy soudu ze dne 20. 10. 2008 a ze dne 5. 12. 2008 řádně nedoplnil své podání tak, aby jej soud mohl projednat. I po četných doplnění zůstala žaloba neurčitá, když nebylo zřejmé, z jakých dílčích nároků žalovaná částka 75.000,- Kč sestává. K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. 31 Co 83/2009-58. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 25 Cdo 3208/2009-75, posléze zamítl dovolání stěžovatele ztotožňuje se s argumentací soudů nižších stupňů v tom smyslu, že předmětná žaloba neobsahovala nejen dostatečnou specifikaci požadovaných částek, ale ani vylíčení skutkových okolností, z nichž stěžovatel své nároky dovozoval. Žaloba tak nebyla dostatečně určitá a srozumitelná, aby ji bylo možno projednat.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s uvedenými závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, pokud jde o otázku projednatelnosti žaloby. Ústavní soud však neshledává tuto námitku důvodnou. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jejich postup nelze posuzovat jako odepření přístupu k soudu. Podání stěžovatele bylo z obsahového hlediska nejasné a přes výzvu ze strany nalézacího soudu stěžovatel vady neodstranil. Je třeba konstatovat, jak vyplývá z obsahu spisu, že stěžovatel byl zcela jasně, podrobně a srozumitelně poučen soudem, jak si má při odstraňování vad počínat (č. l. 33 a 41 spisu). Jestliže tak neučinil, nedostatečně chránil svá práva. Právo na spravedlivý proces není absolutní, ale má své limity, které jsou upraveny v procesních předpisech. V dané věci je limitem pro vydání meritorního rozhodnutí podmínka řádné formulace žaloby, kterou stěžovatel zjevně nesplnil.

Lze tedy uzavřít, že v projednávaném případě nebylo zjištěno pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení vytýkaných základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.