II. ÚS 274/05
II.ÚS 274/05 ze dne 5. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Mičanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 762, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 30/2005, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 92/2004, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 5. 2005, a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 T 3/2004, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Hradci Králové uznal rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 7 T 3/2004, stěžovatele vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství se spoluobžalovaným R. P.. Stěžovatel byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej soud zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma obžalovaným dále soud uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené P. D. škodu ve výši 5.000,- Kč. Uvedenou poškozenou se zbytkem jejího nároku a poškozené K. F. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s celými jejich nároky soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že stěžovatel spolu s obžalovaným P. v přesně nezjištěné době dne 21. 9. 2003 od 00,00 hod. do 01,23 hod. v obci Rohoznice, okr. Pardubice, na fotbalovém hřišti v klubové restauraci společně s úmyslem zmocnit se cizí věci nejprve stěžovatel napadl poškozeného K. F. tak, že jej srazil na zem, škrtil jej a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje, přičemž mu vyhrožoval zabitím a požadoval po něm peníze. Do uvedeného konfliktu se zapojil R. P. tak, že poškozeného nejméně jedenkrát kopl do oblasti hrudníku. Po tomto napadení obžalovanými poškozený upadl do bezvědomí, utrpěl tupý úraz hlavy a krku, konkrétně otok a podkožní výrony v obličeji převážně vlevo, tržnězhmožděnou ránu na horním víčku levého oka, tržnězhmožděnou ránu na dolním rtu vlevo zevně i na sliznici ústní předsíně, zlomeninu levé očnice, zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, zlomeninu štítné chrupavky s následným otokem hrtanu a měkkých tkání a otřes mozku lehčího stupně. Poté stěžovatel z poškozeného k jeho škodě stáhl černé riflové kalhoty a vestu specifikované hodnoty, které odnesl, a ke škodě provozovatelky restaurace P. D. odcizil kasírtašku, cigarety různých značek a finanční hotovost v bankovkách a mincích v celkové výši 5.205,- Kč. Před odchodem z restaurace stěžovatel odtáhl poškozeného do vedlejší místnosti - šatny, kde mu omotal okolo hlavy neprodyšný umělohmotný ubrus v úmyslu jmenovaného usmrtit. V důsledku popsaného jednání stěžovatele došlo u poškozeného K. F. ke krevnímu výronu pod tvrdou lební plenu v pravé čelnětemenospánkové krajině o velikosti 8x3x7 cm, v důsledku čehož se poškozený podrobil třem neurochirurgickým operacím hlavy.

Proti rozsudku se odvolal stěžovatel i obžalovaný P.. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 To 92/2004, odvolání stěžovatele zamítl. K odvolání obžalovaného P. rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že obžalovaného P. uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a znovu rozhodl i o jeho trestu.

Stěžovatel i obžalovaný P. podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i obžalovaného P. odmítl svým usnesením ze dne 16. 2. 2002, sp. zn. 8 Tdo 30/2005, jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů všech tří instancí projednávanou ústavní stížností. Nepopírá, že poškozeného fyzicky napadl, zásadně však odmítá, že poté, co tento upadl do bezvědomí, odtáhl jej do vedlejší místnosti restaurace a s cílem zbavit se jej jako nepohodlného svědka, omotal mu kolem hlavy igelitový ubrus, čímž směřoval k jeho usmrcení. Odmítá tedy, že by se svým jednáním pokoušel poškozeného zavraždit. Připomíná výpověď poškozeného, který uvedl, že se ráno po incidentu probudil, měl kolem hlavy omotaný ubrus, který však nebyl zavázán. Ubrus zachycený na fotodokumentaci z místa činu údajně nekoresponduje s popisem, který udal poškozený F. a poškozená D.. Ačkoli tedy předmětný ubrus je namístě považovat za zásadní důkaz, byl jako předmět pro trestní řízení dále nepotřebný vydán poškozené D., a to předtím, než byl stěžovatel orgány činnými v trestním řízení upozorněn na změnu právní kvalifikace na pokus trestného činu vraždy. Tímto postupem tak orgány činné v trestním řízení stěžovateli znemožnily navržení důkazu provedením vyšetřovacího pokusu, kterým by podle jeho názoru byla vyloučena jeho vina za pokus vraždy.

Poukazuje dále na skutečnost, že na předmětném ubrusu nebyly nalezeny žádné daktyloskopické stopy, které by prokazovaly, že stěžovatel s ubrusem manipuloval. Připouští, že v prostoru šatny byla nalezena trasologická stopa, u níž však byla konstatována pouze druhová, nikoli tedy individuální, shoda s obuví stěžovatele.

Stěžovatel se domnívá, že provedené dokazování není dostatečným podkladem pro kvalifikaci spáchaného skutku jako pokus trestného činu vraždy. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že jeho výše uvedené námitky stran důkazního řízení a právní kvalifikace dostatečně nezohlednily.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, coby účastníci řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že argumentace v ústavní stížnosti je pouhým opakováním skutečností, které stěžovatel již dříve namítal. Nově pouze pokazuje na nezajištění jednoho důkazu a neprovedení vyšetřovacího pokusu. Podle názoru účastníka provedené důkazní řízení bylo pro výrok o vině stěžovatele dostačující. Stěžovatel navíc provedení uvedeného důkazu v hlavním líčení ani nenavrhoval. Soud proto odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

Podle názoru Vrchního soudu v Praze uvedeného v jeho vyjádření je ústavní stížnost nedůvodná, a navrhuje proto její odmítnutí. S námitkami tam uvedenými se odvolací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soudy neměly důvod nevěřit poškozenému, že měl hlavu omotanou igelitovým ubrusem a že je vyloučeno, aby mu ji omotal někdo jiný než stěžovatel. Účastník vyslovuje pochybnosti o tom, co by nyní navrhovaný vyšetřovací pokus prokazoval, a jak by měl probíhat. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR připomněl, že stěžovatel v dovolání vytýkal odvolacímu soudu, že učinil nesprávná skutková zjištění, která vedla k nesprávnému právnímu posouzení. Namítl, že se nikdy nepodařilo prokázat, že se dopustil jednání spočívajícího v omotání hlavy poškozeného igelitovým ubrusem. Proto se domníval, že jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin loupeže. Takto vznesené výhrady však na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který stěžovatel uplatnil, nedopadají, neboť vytýkají napadeným rozhodnutí provedení a hodnocení dokazování. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl takové výhrady, které by naplňovaly jím zvolený dovolací důvod, nemohl účastník věcnou správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zákonem nebyl povolán k tomu, aby nahrazoval činnost těch soudů, kterým bylo provedení a hodnocení důkazů zákonem svěřeno. V rámci dovolání není přípustné znovu hodnotit důkazy, protože s tímto úkolem se měl vypořádat soud, který je provedl. Účastník respektuje názor Ústavního soudu, že i v rámci dovolacího řízení lze připustit zásah do skutkového zjištění učiněného soudy nižších stupňů, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry soudů a dovolatel tento nesoulad namítá. O takový případ však podle názoru účastníka v projednávané věci nejde. K námitce neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem uvedl, že posuzovat úplnost a rozsah provedeného dokazování zákon primárně svěřil soudu prvého stupně. Jeho závěr může být přezkoumán v řízení odvolacím nebo v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v omezených případech pak v řízení o povolení obnovy řízení. V rámci řízení dovolacího však výtky ohledně hodnocení důkazů přezkoumat nelze, neboť k odstranění případných nedostatků v důkazním řízení není tento opravný prostředek zákonem určen. Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že svým postupem v posuzované věci ústavně zaručená práva stěžovatel neporušil. Domnívá se tedy, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti, a navrhuje proto její zamítnutí.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.

V dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy. Vyslovuje nesouhlas se způsobem, jak se s těmito argumenty obecné soudy vypořádaly. Jeho námitky směřují proti provedení důkazního řízení, zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Zejména odvolací soud se zabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a použitou právní kvalifikaci, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňovala učinit závěr o stěžovatelově vině.

To platí i stran použité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by poškozeného poté, co jej napadl, odtáhl do vedlejší místnosti restaurace a s cílem usmrtit jej mu omotal igelitový ubrus kolem hlavy. Obecné soudy neměly důvod nevěřit tvrzení poškozeného, že se z bezvědomí probudil ráno v šatně s igelitovým ubrusem omotaným okolo hlavy. Celková věrohodnost jeho výpovědi je podporována řadou důkazů (znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, odborné vyjádření z odvětví trasologie, protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací; samotný značně zakrvácený ubrus nalezený na místě činu i krevní stopy v místě, kde poškozený ležel hlavou - šmouhy způsobené zakrváceným ubrusem, nikoli kulaté kapky či loužičky). Aktivní účast stěžovatele na přemístění poškozeného soudy dovodily z krevních stop ve formě krevních šmouh, které vznikly tažením těla poškozeného, a trasologické stopy v krevní stopě poškozeného v místnosti šatny, která se druhově shoduje s otiskem obuvi stěžovatele. Ani Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. I. ÚS 394/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, nález č. 28, II. ÚS 418/99) nezpochybnil obecnou použitelnost nepřímých důkazů v trestním řízení. Zdůraznil však, že obecný soud se musí náležitě vyrovnat s hodnocením použitých nepřímých důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí. Těmto požadavkům obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vyhověly a Ústavní soud na jejich logické závěry odkazuje.

Námitce stěžovatele, že orgány činné v trestní řízení svým postupem, když vydaly předmětný ubrus poškozené D., k jeho újmě znemožnily provedení vyšetřovacího pokusu, nelze přisvědčit. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatel tento důkazní návrh v průběhu soudního řízení nevznesl, což s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti znemožňuje, aby se touto otázkou dále zabýval. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že provedení vyšetřovacího pokusu s použitím předmětného ubrusu při zjištění, že pouhé překrytí dýchacích otvorů ve stavu bezvědomí neprodyšným igelitovým ubrusem mohlo vzhledem ke zraněním poškozeného dle závěru znalce přímo vést ke smrti zadušením, by se zřejmě jevilo jako nadbytečné.

Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů, že právní hodnocení zjištěných skutečností je ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stadiu pokusu naprosto výstižné a přesvědčivé, za výraz libovůle, jímž by zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv garantovaných Listinou, Úmluvou či Paktem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.