II. ÚS 2738/13
II.ÚS 2738/13 ze dne 12. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 34 C 101/2010 a sp. zn. 34 C 109/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v části "fyzické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2013, stěžovatel usiloval o to, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu a ve výroku I. vyslovil, že "Městský soud v Praze nepřípustnými průtahy v řízeních vedenými pod sp. zn. 34 C 101/2010 a sp. zn. 34 C 109/2010 zasáhl stěžovateli do základního práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", a současně ve výroku II. uložil Městskému soudu v Praze, aby nepokračoval v průtazích řízení vedených pod shora citovanými spisovými značkami a aby v těchto věcech neprodleně jednal.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice.

V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelem tvrzených průtahů v řízení - omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 (nabyla účinnosti novela, která institut návrhu na určení lhůty zavedla) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. III. ÚS 142/06, sp. zn. II. ÚS 32/06, sp. zn. III. ÚS 246/06, nejnověji sp. zn. II. ÚS 2401/13 ze dne 24. 9. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by uplatnil předmětný procesní prostředek efektivně způsobilý k ochraně jeho práva. Tuto skutečnost si Ústavní soud dále ověřil i ve spisech Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 101/2010 a sp. zn. 34 C 109/2010. Před podáním ústavní stížnosti tudíž stěžovatel nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho ústavně zaručených práv umožňuje, čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost není způsobilá meritorního projednání [srov. část odůvodnění týkající se odmítacího výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 655/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 89/45 SbNU 303)].

Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele směřující proti postupu Městského soudu v Praze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud tedy stěžovatele nevyzýval k zajištění právního zastoupení, neboť by takováto výzva postrádala jakýkoliv smysl.

Vzhledem k tomu, že však stěžovatel s ústavní stížností podal návrh na zrušení části ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, upravující povinné zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem, musel se Ústavní soud vypořádat i s tímto návrhem. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu. Z toho důvodu, není-li samotná ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod. Příslušné ustanovení upravující povinné zastoupení účastníka v řízení před Ústavním soudem navíc ani nebylo, navzdory snaze stěžovatele v ústavní stížnosti tvrdit opak, v poměru k předmětu ústavní stížnosti, tj. nebylo aplikováno Městským soudem v Praze v dotčených řízeních.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dále připomíná, že otázkou zákonné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen se již dříve zabýval [srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998 (U 20/10 SbNU 409) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 651/02 ze dne 30. 1. 2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Opakovaně vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem. Má za cíl zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení.

Na podkladě řečeného Ústavní soud proto návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.