II. ÚS 2738/11
II.ÚS 2738/11 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 379/2010-136 ze dne 31. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na legitimní očekávání a ochranu majetku, garantovaného v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem č. j. 1 Co 379/2010-136 ze dne 31. 5. 2011 Vrchní soud v Praze částečně vyhověl žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti a ve výroku I. změnil původně zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 32 C 39/2009-88 ze dne 19. 4. 2010 tak, že uložil žalované Ringier Axel Springer CZ, a. s., IČ: 40766713, povinnost uveřejnit omluvu v mutacích deníku Blesk Ostrava, Morava, Brno a okolí a Praha, a to v rozsahu jedné osminy tiskové strany č. 4, ve znění v rozsudku uvedeném, a současně uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč. Ve zbývající části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jinými slovy neshledal důvodným, aby působnost omluvy uveřejněné v deníku Blesk pokrývala celou Českou republiku a nepřiměřená se mu jevila i stěžovatelkou požadovaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 1 477 000 Kč. V napadeném výroku II. odvolací soud pak uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 75 741,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce stěžovatelky. Při rozhodování o nákladech řízení Vrchní soud v Praze postupoval podle ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše náhrady závisela na posouzení soudu. Přiznané náklady řízení stěžovatelky zahrnovaly podle soudu mimo jiné soudní poplatek 1 000 Kč z žaloby na uložení omluvy a 800 Kč z žaloby na zaplacení částky 20 000 Kč, a to v každém stupni řízení zvlášť.

Jak již bylo naznačeno, ústavní stížnost stěžovatelky směřuje toliko do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu, s tím, že podle názoru stěžovatelky měla náhrada nákladů řízení obsahovat celý zaplacený soudní poplatek za řízení v obou stupních, který činil celkem 120 160 Kč. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud měl v úmyslu přiznat předmětnou část nákladů řízení pouze částečně, stěžovatelka v této souvislosti poukázala na odvolacím soudem použité ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Rovněž aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. podle jejího mínění nepřicházela v úvahu, neboť v průběhu řízení žádná ze stran jím neargumentovala a žalované straně důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení ani nesvědčily. Stěžovatelka za daných okolností proto pokládá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze za překvapivé, nepředvídatelné a "protiústavně zasahující" do jejího legitimního očekávání, jelikož "neměla možnost se v řízení vyjádřit k tomu, že by jí jako úspěšné účastnici řízení, neměla být přiznána náhrada nákladů v řízení odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku". Svou argumentaci stěžovatelka závěrem doprovodila citací části rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10, v němž byl dle jejích slov řešen obdobný případ.

K dodatečně zaslanému podání ze dne 23. 9. 2011, nazvanému "Vyjádření a návrh důkazu", stěžovatelka připojila usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 379/2010-144 ze dne 31. 8. 2011, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na opravu rozsudku téhož soudu (pozn. rozsudku napadeného ústavní stížností) z důvodu, že stěžovatelka se podaným návrhem fakticky domáhala "přehodnocení" nákladového výroku, což v rámci řízení o opravě výroku rozsudku možné není, neboť opravou nelze měnit rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v tomto rozhodnutí mimo jiné stěžovatelce osvětlil v rozsudku použitou aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jež odst. 3 téhož ustanovení předchází, a v jehož světle je proto třeba odst. 3 pojímat, jde toliko o náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, tedy nikoli jiných, dalších, byť jinak účastníkem řízení zaplacených. V reakci na uvedené odůvodnění Vrchního soudu v Praze stěžovatelka ve svém podání opakovaně označila rozhodnutí dotčeného soudu za překvapivé a nepředvídatelné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Stejně tak ale platí, že též zde se plná náhrada identifikuje pouze s náklady účelně vynaloženými. V těchto intencích (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nesporně postupoval i soud druhého stupně a jeho závěry stran nákladů řízení nelze proto považovat za projev svévole, či za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti. Podobný postup ostatně Ústavní soud již v minulosti aproboval, když odmítl ústavní stížnosti těch stěžovatelů, kteří v řízení před obecnými soudy požadovali nedůvodně vysokou částku jako nemajetkovou újmu a domáhali se současně plné aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. K tomu srov. závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2250/09 ze dne 23. 10. 2009, II. ÚS 2353/07 ze dne 17. 4. 2008, III. ÚS 2486/07 ze dne 21. 2. 2008 nebo sp. zn. IV. ÚS 316/05 ze dne 24. 8. 2005 (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V intencích konkrétního případu za připomenutí stojí především stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 316/05, podle něhož nelze klást k tíži žalovaného, aby hradil stěžovateli zaplacený soudní poplatek z neúčelně vynaložených nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Pokud stěžovatelka uvedla, že jí Vrchní soud v Praze neumožnil vyjádřit se ke stanovené výši nákladů řízení, je třeba uvést, že stěžovatelkou citované rozhodnutí Ústavního soudu dopadá na odlišný typ případů, v nichž Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu, za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. Závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí však na přezkoumávané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nedopadají. K porušení stěžovatelčiných práv by navíc mohlo dojít toliko v případě, že by byla objektivně způsobilá s úsudkem soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů relevantně polemizovat, což se z obsahu ústavní stížnosti nenaznačuje.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že Vrchní soud v Praze postupoval v rámci stanoveném příslušnými procesními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces či obdobných práv. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soud vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.