II. ÚS 273/12
II.ÚS 273/12 ze dne 10. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. Ch., zastoupeného JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9To 297/2011 ze dne 28. července 2011, a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 1 T 66/2011-105 ze dne 16. května 2011, spojené se žádostí o projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že ve vjezdu k rodinnému domu úmyslně jako řidič nacouval vozidlem tovární značky Mercedes do zde zaparkovaného motorového vozidla tovární značky Citroen a vytlačil je z nájezdu od domu na místní komunikaci, přičemž došlo k poškození jeho přední části - přední masky, předního nárazníku, obou předních světlometů, chladiče, větráku chladiče, nárazníku a obou směrových světel - a tímto jednáním měla tak majitelům vozidla, manželům J. a V. K., vzniknout škoda ve výši 13.050 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců, trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, a bylo mu uloženo nahradit poškozeným škodu v částce 13.050 Kč s tím, že se zbytkem uplatněného nároku byli poškození odkázání na pořad věcí občanskoprávních. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Tvrdí, že nalézací soud porušil jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že závěr o vině stěžovatele založily na výpovědích svědků M. Ch., J. K., J. J. a J. K. Jedná se totiž o šikanu ze strany jeho bývalé manželky, svědkyně M. Ch. Svědek J. K. je její otec, svědkyně J. J. je podle vlastních slov kamarádkou svědkyně Ch., a svědek J. K. bezprostředně po skončení svého výslechu u soudu vulgárně napadl stěžovatele. Tito svědci jsou tedy vůči stěžovateli nepřátelsky naladěni. Tito svědci si při hlavním líčení, pokud jde o popis děje, vzájemně protiřečili. Navíc byly jejich výpovědi evidentně nepravdivé s ohledem na fotodokumentaci pořízenou policejními orgány, coby jediném objektivním důkazu. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že ačkoliv navrhoval provedení řady objektivních důkazů ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tak soud prvního stupně vybral a provedl důkazy pouze selektivně. Stěžovatel poukazuje také na znalecký posudek Ing. V. P., ze dne 18. prosince 2011, který vyloučil jak možnost vzniku škodné události způsobem tvrzeným obžalobou, tak možnost vzniku škody v rozsahu, který by odpovídal jejímu definičnímu kritériu. To mimo jiné i s ohledem na to, že hodnota poškozeného vozidla, byla v době poškození v rozsahu maximálně do 10.000 Kč. Objektivním způsobem tedy zůstala neobjasněna výše skutečně vzniklé škody, protože na vozidle nedošlo ke změnám deformačních zón, a svědci nebyli schopni vypovídat o tom, v čem vlastně škoda spočívala. Nebylo provedeno ohledání poškozeného vozidla a ověřen rozsah údajně vyměněných náhradních dílů. S ohledem na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453), sp. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) dospívá k závěru o tom, že obecné soudy deformovaly dokazování. Úvaze nalézacího soudu o druhu a výši trestu vytýká rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio. Zejména uložený trest zákazu řízení motorových vozidel považuje za nepřiměřeně přísný.

3. Současně stěžovatel požádal, aby Ústavní soud projednal návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a to bez zbytečného odkladu.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval žádostí o projednání věci mimo pořadí. Veden maximou rovnosti účastníků řízení a speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti vykládá Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti podmínky k projednání ústavní stížnosti mimo pořadí restriktivně. Ústavní soud tyto podmínky shledal zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). S ohledem na to, že stěžovatel opřel svůj návrh toliko o doslovnou citaci příslušného zákonného ustanovení, Ústavní soud podmínky k projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti předpisů neshledal. Žádost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud odmítl.

5. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, proč považuje výpovědi svědků M. Ch., J. K., J. J., J. K. a A. H. za věrohodné, pravdivě vypovídající o průběhu skutkového děje, jež mají oporu ve fotodokumentaci místa činu provedené policejními orgány, daňovými doklady předloženými poškozeným a odborným vyjádřením vyžádaným orgány činnými v trestním řízení. Stejně podrobně přistoupil soud prvního stupně i k důkazním návrhům stěžovatele. Ke stěžovatelem předloženým vyjádřením obchodních společností AUTO RZ s. r. o., a AUTO Dostál zaujal soud prvního stupně stanovisko, že jejich závěry vyplývají z nedostatečných a neúplných podkladů - konkrétně toliko černobíle pořízené kopie policejní fotodokumentace. Ke svědectví T. P. vyložil pochybnosti o tom, zda se v domě stěžovatele v době činu vůbec nacházel, když se stěžovatel o jeho existenci poprvé zmínil až po provedení všech ostatních důkazů. Ovšem i kdyby se tento svědek v domě nacházel, tak by se podle soudu prvního stupně nemohl vyjádřit k poškození vozidla, protože z domu v době incidentu nevyšel. Okolnost šetření této věci pojišťovnou shledal soud prvního stupně za irelevantní. Konečně od výslechu zasahujících policistů nebylo podle soudu prvního stupně možné očekávat více informací, než byly zaznamenány při jejich šetření. K námitkám stěžovatele pak odvolací soud konstatoval, že slyšení svědci popsali situaci fakticky shodně a pokud se lišili, tak v nepodstatných detailech, které naopak svědčí o pravdivosti jejich výpovědí. K rozsahu způsobené škody odvolací soud zdůraznil, že některé škody mohou být logicky zjištěny teprve následně, aniž by musely vyplývat ze zachycených fotografií. Obecně pak rozvedl, že zde bylo v souladu s § 137 trestního zákoníku přistoupeno ke škodě coby k nákladům na uvedení věci v předešlý stav, a to ve vztahu ke stěžovateli co nejpříznivěji, tedy jen jako k nákladům na pořízení neoriginálních náhradních dílů.

8. Pokud jde o trest zákazu řízení motorových vozidel, soud prvního stupně vyložil, že skutek byl spáchán za použití motorového vozidla, a to způsobem nebezpečným a bezohledným i pokud jde o ostatní účastníky silničního provozu. Proto shledal na místě výchovné působení i v této oblasti. Odvolací soud se k námitkám stěžovatele ztotožnil s tím, že stěžovatel dal najevo svoji řidičskou nekázeň hodnou trestu, byť co nejmírnějšího.

9. Ze shora vyloženého je tedy zřejmé, že obecné soudy jasně a přesvědčivě vyložily, na jakých důkazech založily svůj závěr o vině, a proč mají tyto důkazy za věrohodné. Podrobně se rovněž zabývaly nejen námitkami stěžovatele k provedeným důkazům, ale i jeho důkazními návrhy. Jejich zamítnutí jasně a logicky odůvodnily, a proto v žádném případě nelze hovořit o opomenutí důkazů, deformaci důkazů, nebo porušení rovnosti zbraní jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatelem předložený znalecký posudek ze dne 18. prosince 2011 byl vyhotoven dlouho poté, co skončilo odvolací řízení, a proto se jím nemohly zabývat ani obecné soudy ani Ústavní soud. Konečně i závěr o trestu zákazu činnosti má evidentní oporu v zákoně a jeho důvody sledují legitimní veřejný zájem. Argumentace stěžovatele je tedy polemikou, co do smyslu a rozsahu stejnou, jakou stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a poté v odvolání. Taková argumentace ovšem není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.