II. ÚS 2728/09
II.ÚS 2728/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T., zastoupenho Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem Advokátní kanceláře v Karlových Varech, Moskevská 66, proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 105/2009 ze dne 30. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatel byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení.

Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o zastavení soudního řízení, ve kterém se žalobce domáhal proti stěžovateli (žalovanému) vyklizení nebytových prostor, a současně podle ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. uložil žalobci povinnost uhradit stěžovateli na nákladech soudního řízení částku 11 460 Kč. Na základě provedených důkazů, tj svědecké výpovědi a listinného důkazu označeného jako "odstoupení od nájemní smlouvy z 28. 2. 2007", které bylo opatřeno razítkem podatelny ze dne 30. 4. 2007, dospěl soud k závěru, že žaloba ze dne 23. 11.2007 byla podána nedůvodně, neboť předmětné nebytové prostory byly žalobci předány již dne 30. 4. 2007. Žalobce proto nese procesní zavinění za zastavení řízení.

Krajský soud v Plzni změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení za zastupování před soudem prvního stupně ve výši 12 996 Kč a uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 952 Kč, neboť se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na nichž založil své rozhodnutí o nákladech řízení a s aplikací první věty ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Dle odvolacího soudu byly nebytové prostory žalobci (na základě předávacího protokolu) řádně odevzdány až dne 19.12. 2007, tedy necelý měsíc po podání žaloby. Stěžovatel proto zavinil zpětvzetí důvodně podané žaloby a je dle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. povinen žalobci uhradit náklady řízení.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud překvapivě změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, přičemž odlišně hodnotil důkazy jím provedené, ačkoliv je opakovaně neprováděl a dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Pokud odvolací soud měl za to, že z důkazů provedených před soudem prvního stupně bylo možné vyvodit jiné skutkové závěry, musel obligatorně (§ 213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) provedení takových důkazů zopakovat. Neprovedl-li odvolací soud opakovaně tyto důkazy, nemohl si ani vytvořit skutkovou pozicí k přehodnocení dosavadních důkazů.

Dle stěžovatele, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že na základě jím opakovaně provedených důkazů stěžovatel neunesl důkazní břemeno, ohledně vrácení předmětných nebytových prostor žalobci ještě před podáním vyklizovací žaloby, měl stěžovatele o tomto poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 a § 5 o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.). Odvolací soud tyto zásady nerespektoval a řízení před krajským soudem je tak podle názoru stěžovatele zatíženo vadami z pohledu ústavního pořádku České republiky. Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k obdobné problematice a k rozhodování o nákladech řízení (sp. zn. II. ÚS 198/07, sp.zn. I. ÚS 351/05, sp. zn. IV. ÚS 1/04 sp. zn. I. ÚS 257/05, I.ÚS 1236/07).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.

V projednávané věci bylo z hlediska rozhodování obecných soudů o nákladech řízení podstatné zjištění, zda žaloba byla podána důvodně.

Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některých z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného -jiného účastníka řízení- vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný -jiný účastník řízení- (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Z právní teorie i praxe obecné justice vyplývá stanovisko (zastávané i Ústavním soudem), podle nějž je důvodnost návrhu nutno posuzovat procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a z tohoto hlediska je návrh podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; v takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář. I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003).

Je zjevné, že v projednávané případě oba soudy neposuzovaly důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku byly provedeny důkazy, jež měly i hmotněprávní charakter. Vzhledem k specifiku konkrétního projednávaného případu takový postup nelze a priori vyloučit, a Ústavní soud se proto (také s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti) zaměřil na zjištění, zda byla respektována procesní práva stěžovatele, a nedošlo tedy k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

V této souvislosti Ústavní soud neshledal jako důvodnou námitku stěžovatele, že odvolací soud nezopakoval v odvolacím řízení dokazování. Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., dle nějž je odvolací soud povinen zopakovat dokazovaní, má-li za to, že je z něj možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, se uplatňuje především v řízení o věci samé, a to v zájmu uplatnění zásady přímosti a ústnosti. V projednávané věci je podstatné, že se nejednalo o rozhodování ve věci samé, ale soudy rozhodovaly pouze o důvodnosti podání návrhu, resp. o procesním zavinění za zpětvzetí návrhu. I když při rozhodování byly provedeny důkazy mající i hmotněprávní charakter, stalo se tak výlučně pro vyjasnění otázky mající svůj původ v procesu. Na tento typ rozhodování nelze proto klást stejné požadavky jako na rozhodování o věci samé. Soud v tomto stadiu řízení a procení situaci nemohl provádět dokazování ve smyslu ust. § 120 a násl. o.s.ř., posuzovat otázku případné úspěšnosti žaloby a předjímat závěr sporu za situace, kdy řízení o věci samé již nemohlo být provedeno.

Z výše uvedeného vyplývá, že důvodná nemůže být ani námitka ohledně nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a odst.3 o.s.ř.

K námitce ohledně "překvapivosti" rozhodnutí Ústavní soud nejdříve uvádí, že za "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, a to většinou ve věci samé, kterým soud druhého stupně buď potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.

Při rozhodování o nákladech řízení byla v judikatuře Ústavního soudu za "překvapivá" považována zpravidla rozhodnutí, v nichž soudy neseznámily účastníka řízení s odvoláním protistrany do rozhodnutí o nákladech řízení, problematicky odůvodňovaly použití § 150 o. s. ř., (ať již důvody nevhodnými, nebo nevzaly v úvahu všechna potřebná kritéria) a dále rozhodnutí, jimž předcházelo řízení, v němž obecné soudy nedaly účastníkům příležitost vyjádřit se k aplikaci § 150 o. s. ř., a nebyl dodržen primární požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

Pokud tedy v některých případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně rušil, stalo se tak z důvodů odnětí reálné a efektivní možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat.

V projednávané věci se však jedná o zcela jinou situaci. Krajský soud sice rozhodoval bez nařízení jednání (zcela v souladu s dle § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.), avšak stěžovateli řádně zaslal k vyjádření odvolání žalobce a stěžovatel se také k tomuto odvolání řádně písemně vyjádřil. Soud se také s argumentací stěžovatele uvedenou ve vyjádření v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Stěžovateli tedy bylo nesporně známo, jaké otázky jsou předmětem odvolacího řízení, týkajícího se pouze výroku o nákladech řízení, jaká je argumentace protistrany a muselo mu být známo, že odvolací soud při rozhodování nemusí přisvědčit právnímu názoru soudu prvního stupně. Odlišný výrok odvolacího soudu proto nelze považovat za překvapivý. Požadavek na předvídatelnost rozhodnutí nelze vykládat natolik extenzivně, že by odvolací soud byl nucen vždy seznámit účastníky řízení s konečným závěrem soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv, v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr odvolacího soudu, dle nějž žaloba byla podána důvodně, neboť k předání nebytových prostor došlo až po jejím podání, je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat. Odvolací soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval a své právní závěry patřičně odůvodnil.

Ústavní soud dodává, že ani poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu není případný, neboť uvedenými rozhodnutími byly řešený případy s jiným skutkovým a procesním základem, přičemž rovněž nelze odhlédnout skutečnosti, že ke zrušení rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení Ústavní soud přistupuje výjimečně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci a k intenzitě, s jakou došlo k porušení základních práv.

Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, neboť rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž zobrazují se aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.