II. ÚS 2722/09
II.ÚS 2722/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. T. H., advokáta, zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2009 č. j. 56 Co 192/2009-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2009, se nynější stěžovatel v pozici právního zástupce P. G., kterému byl v řízení před obecnými soudy ustanoven opatrovníkem, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto o odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nebylo zřejmé, která osoba vystupuje v projednávané věci jako stěžovatel, byl JUDr. T. H. vyzván k odstranění vady podání. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2010, se za stěžovatele v předmětné věci označil JUDr. T. H., aniž by se nechal řádně v řízení před Ústavním soudem zastoupit. Byl proto přípisem ze dne 21. 1. 2010 s poukazem na judikaturu Ústavního soudu poučen, o povinném právním zastoupení účastníků advokátem s tím, že jím je garantován i vyšší stupeň objektivity při posuzování vlastního postavení stěžovatele. Nato byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 1. 2010 plná moc advokáta Mgr. Antonína Hulvy a s ní také doplnění ústavní stížnosti, jež spočívalo v doslovném přepisu původní ústavní stížnosti.

Stěžovatel označil za meritum ústavní stížnosti způsob, jakým je přiznávána obecnými soudy odměna advokáta jako opatrovníka za zastupování osob neznámého pobytu. Namítal, že mezi činností advokáta, jenž byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka dle § 30 odst. 2 o. s. ř., není zásadní rozdíl, naopak ustanovený opatrovník má při ochraně práv zastupovaného ztíženou pozici, neboť může vycházet jen z obsahu spisu. Advokát má však s podobnými případy spojenou stejnou odpovědnost jako v každém jiném případě poskytování právních služeb. Není důvodu, aby byla odměna advokáta jako opatrovníka tak zásadně snížena, a proto stěžovatel dovodil, že je ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), v rozporu s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 28 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také v rozporu s § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (díle jen"zákon o advokacii").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 9. 2008 ustanoven opatrovníkem P. G., t. č. neznámého pobytu, který byl před tímto soudem žalován o částku 15.227,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se k výzvě soudu jako opatrovník vyjádřil dne 30. 10. 2008 a navrhl, aby soud při rozhodování věci vycházel z listinných a dalších důkazů, jež tvoří spisový materiál, případně dalších důkazů, které budou provedeny při ústním jednání. K námitce promlčení nároku byl stěžovatel dne 9. 2. 2009 soudem vyzván k upřesnění svého tvrzení a označení příslušných důkazů. Opatrovník následně soudu oznámil, že námitku promlčení bere zpět, a to s tím, že pokud soud dospěje k závěru, že návrh žalobce je důvodný, žalobě vyhoví, a dospěje-li soud k závěru, že návrh žalobce oprávněný není, aby žalobu zamítl. Podáním ze dne 22. 4. 2009 se však námitky promlčení opět dovolával. Okresní soud v Opavě dne 15. 6. 2009 v rámci ústního jednání za přítomnosti opatrovníka vynesl rozsudek č. j. 6 C 188/2008-37, kterým žalobě vyhověl, pouze pokud jde o příslušenství žalované částky za období 3. 12. 2007 až 24. 10. 2008 žalobu zamítl. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.093,- Kč k rukám jeho advokáta a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele ve výši 3.570,- Kč.

Stěžovatel jako opatrovník žalovaného napadl rozhodnutí soudu prvého stupně v části výroku týkající se jeho odměny za zastupování odvoláním, v němž uplatňoval v podstatě totožné námitky jako v ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě o podaném odvolání rozhodl napadeným usnesením tak, že uvedený výrok změnil a stěžovateli přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů částku 2.856,- Kč, jež mu bude vyplacena z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Opavě. Poté, co se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatele, přezkoumal napadený výrok podle jednotlivých položek přiznané odměny a náhrad a dospěl k závěru, že soud prvého stupně rozhodl o jejich neodůvodněném navýšení, když za účelný úkon potřebný k uplatnění či bránění práva nepovažoval v pořadí třetí vyjádření opatrovníka ve věci ze dne 22. 4. 2009 téhož obsahu jako vyjádření ze dne 30. 10. 2008.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práva a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).

V případě námitek stěžovatele směřujících proti výši náhrady nákladů a způsobu jejího určení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v této otázce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti, podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo".

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny soudem ustanovenému advokátovi, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě.

V této souvislosti je účelné zmínit i právní názor Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. Belgium (1983, ESLP - Application no. 8919/80). V uvedeném případě si belgický advokát stěžoval, že povinnost zastupovat nemajetné obžalované bez odměny a bez náhrady výloh představuje porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s nutnou obhajobou bez nároku na odměnu a náhradu výdajů soud konstatoval, že "neproplacení platu a výloh je jevem, který je nutno posuzovat z úhlu normálnosti a proporcionality". Tyto pak vymezil tím, že "žalujícímu nebyla vnucena disproporční zátěž", tj. "v daném období představovala sporná situace pro pana Van der Mussela jistě určité nevýhody, vyplývající z neproplacení odměny a výloh, současně však je doprovázely výhody" (mezi které soud zařadil profesní monopol advokacie na obhajobu, možnost profesního zdokonalování, zabezpečení práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy), přičemž "nevýhody nebyly přemrštěné: žalujícímu nebyla vnucena nepřiměřená pracovní zátěž a částka výdajů způsobených těmito záležitostmi se jeví jako relativně nízká".

Ústavní soud se odměnami za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř. již zabýval a opakovaně konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 odst. 1 advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 29. července. 2008 sp. zn. I. ÚS 1715/08 či usnesení ze dne 19. května 2008 č. j. IV. ÚS 728/08 in http://nalus.usoud.cz). Interpretace § 9 odst. 5 advokátního tarifu je zásadně věci právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů.

Ústavní soud v intencích těchto závěrů prostudoval připojené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud se k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím soudu prvého stupně podrobně zabýval a s námitkami stěžovatele uvedeným v jeho odvolání se přesvědčivě vypořádal. To, že stěžovatel nesdílí právní názor, jež tento soud ve svém rozhodnutí vyslovil, není schopno samo osobě posunout věc do roviny ústavněprávní. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli Ústavního soudu.

Ústavní soud je seznámen s nespokojeností některých advokátů s tím, že advokátní tarif přiznává v souvislosti s výkonem funkce ustanoveného opatrovníka jinou výši odměny, než kdyby advokát v řízení vystupoval v roli právního zástupce. V tomto konkrétním případě však i vzhledem k výše uvedeným tezím neshledal důvodu pro svůj zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.