II. ÚS 272/05
II.ÚS 272/05 ze dne 23. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2005, č. j. 12 Co 861/2004, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ve svém návrhu se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 4. 1999, č. j. E 401/98-50. Tímto rozhodnutím soudu došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují rovnost účastníků v řízení a právo domoci se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 1999, č. j. E 401/98-50, byl zamítnut návrh stěžovatele na provedení exekuce vyklizením bytu. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnici nabídnul náhradu bytu, který soud neshledal rovnocenným. Stěžovatel poté doložil potvrzení Domovní správy Prostějov, že je vedlejší účastnici zajištěn jiný náhradní byt. Domovní správa vyzvala vedlejší účastnici k uzavření nájemní smlouvy 20. 11. 1998, kterou tato odmítla uzavřít, načež byla 1. 4. 1999 vyřazena z evidence zájemců o byt a domovní správou o této skutečnosti informována.

Okresní soud usnesením ze dne 13. 4. 1999 návrh na provedení exekuce zamítnul a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že náhradní byt není bytem zásadně rovnocenným bytu vyklizovanému s tím, že za situace, kdy by povinné bylo předepsáno vyšší nájemné než regulované, které platí v dosavadním bytě, nelze takovou bytovou náhradu považovat za rovnocenný náhradní byt.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 30. 5. 2003, č. j. 12 Co 929/2002-105, potvrdil. Dovolání stěžovatele podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2004 odmítnul jako nepřípustné. Za této procesní situace Ústavní soud projednal v řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 524/2003 ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, a ve svém nálezu ze dne 23. 9. 2004 dospěl k závěru, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na soudní ochranu, a také čl. 90 Ústavy, který ukládá soudům poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2003, č. j. 12 Co 929/2002-105.

Stěžovatel v průběhu vykonávacího řízení o vyklizení bytu nabídl vedlejší účastnici náhradní obecní byt sociálního charakteru s reálně nejnižším možným nájemným, který však povinná odmítla. Již dříve Ústavní soud vyjádřil názor (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 9 str. 45 a násl.), že pronajímatel je při zajišťování tzv. přiměřeného náhradního bytu povinen vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek a všech v zákoně uvedených parametrů nejvíce blíží vyklizovanému bytu. Pokud pronajímatel nemá možnost získat legální cestou jako bytovou náhradu byt s regulovaným nájemným, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži a považovat za srovnatelnou výši nájemného z doby, kdy platila protiústavní úprava regulace nájemného.

Nelze stavět do nerovného postavení nájemce bytů s tzv. regulovaným nájemným a nájemce bytů s neregulovaným nájemným, stejně jako nelze do nerovného postavení stavět pronajímatele, kteří vlastní domy s byty s tzv. regulovaným nájemným, proti pronajímatelům, kteří vlastní domy s byty s neregulovaným nájemným.

Proto dosáhnul-li pronajímatel exekučního titulu na vyklizení bytu s tzv. regulovaným nájemným, má právo se domoci exekučního vyklizení za stejných podmínek jako pronajímatel, který dosáhl téhož u bytu s neregulovaným nájemným. Jelikož soudy odepřely stěžovateli realizovat oprávnění vyplývající z exekučního titulu, porušily jeho právo na soudní ochranu práv. Právě tato skutečnost se stala důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí v prvním odvolacím řízení v této věci (srov. zmíněný nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 524/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 138, str. 387 a násl.).

Krajský soud v Brně znovu projednal věc po zrušovacím nálezu Ústavního soudu a usnesením ze dne 9. 2. 2005, č. j. 12 Co 861/2004, znovu potvrdil usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 4. 1999, č. j. E 401/98-50.

Proti výše uvedenému usnesení podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě ústavní stížnost, ve které se domáhá jeho zrušení z důvodů porušení jeho ústavního práva na rovnost účastníků v řízení a práva domoci se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Prvostupňový soud při rozhodování o návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí postupoval ve dvou fázích: nejprve nařídil samotný výkon rozhodnutí a usnesením poté zamítnul návrh oprávněného na nařízení provedení výkonu rozhodnutí.

Krajský soud v napadeném usnesení konstatuje, že smyslem druhé fáze vykonávacího řízení je ověřit, zda je pro povinného zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí. Jelikož byla žádost o nájem městského bytu pro povinnou sdělením domovní správy ze dne 1. 4. 1999 vyřazena z evidence, dochází soud k závěru, že v současné době není pro povinnou zajištěna žádná bytová náhrada a nejsou tak splněny podmínky pro provedení výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdí, že požadovanou podmínku splnil předložením potvrzení domovní správy s výzvou k uzavření nájemní smlouvy a není povinen zajišťovat bytovou náhradu až ke dni pravomocného skončení exekučního řízení, ke kterému došlo po sedmi a půl letech od zajištění náhradního bytu a tedy i splnění podmínky.

Krajský soud odmítá argumentaci stěžovatele, že opakovaným odmítnutím nabízené bytové náhrady se povinná zbavila ochrany, kterou jí přiznává exekuční titul, a měla by být vyklizena do přístřeší či bez bytové náhrady. I pro případ vyklizení do přístřeší by povinný musel prokázat, že tuto formu bytové náhrady zajistil, což neučinil. Závěrem soud podotýká, že určení formy náhrady není věcí exekučního soudu a spadá do nalézacího řízení, na které tímto stěžovatele odkazuje. V tomto novém nalézacím řízení se může domoci určení podle § 80 písmeno c) občanského soudního řádu, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.

Stěžovatel tvrdí, že pokud povinná odmítla uzavřít nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl odpovídající náhradní byt, zmařila sama splnění podmínky stanovené na její ochranu. Právní názor odvolacího soudu shledává nepřijatelný, protože činí vykonatelný rozsudek fakticky nevykonatelným. Ke změně podmínky zajištění náhradního bytu v exekučním titulu uvádí, že od 20. 5. 2002 je předmětem řízení jeho žaloba v této věci u Okresního soudu v Prostějově, vedená pod sp. zn. 6 C 187/2002, která v době podání stížnosti nebyla věcně rozhodnuta.

Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Při rozhodování po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem je příslušný orgán vázán právním názorem Ústavního soudu obsaženým v kasačním nálezu. Není však vyloučeno, aby příslušný orgán veřejné moci rozhodl meritorně stejně jako předtím. Podstatné je, aby neopakoval protiústavní pochybení, které mu v kasačním nálezu vytkl Ústavní soud. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit - jsa přitom veden principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů - pouze tehdy, jestliže shledá, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (tak viz i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, usnesení č. 11, str. 385 a násl.).

Podstata věci je v právě posuzované věci jiná. V řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 524/03 Ústavní soud shledal protiústavnost provedeného hodnocení obecným soudem v tom, že jako kritérium posuzování přiměřenosti bytové náhrady vzal v úvahu, zda je bytová náhrada s regulovaným nájmem či nikoliv. Akceptaci takové podmínky Ústavní soud shledal protiústavní. V právě projednávané věci je však základní otázkou, zda při zákonem předpokládaném hodnocení existence bytové náhrady v rámci exekučního řízení obecný soud pochybil, pokud rozhodl o potvrzení usnesení o zamítnutí exekuce s odůvodněním, že v době vydání rozhodnutí neexistuje bytová náhrada, jež byla v minulosti stěžovatelem zajištěna.

Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace jednoduchého práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody.

K postupu exekučního soudu se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2005 ve věci sp. zn. IV. ÚS 113/05, dosud publikováno pouze jako dokument ASPI č. 32886 (JUD)] v souvislosti s deklaratorní povahou rozhodnutí exekučního soudu o provedení výkonu rozhodnutí. Exekuční soud toliko deklaruje, že zajištěná bytová náhrada odpovídá (resp. od počátku, kdy byla nabídnuta, odpovídala) podmínkám stanoveným v § 712 občanského zákoníku. Je věcí důkazního řízení před obecnými soudy, aby vlastník bytu prokázal, k jakému okamžiku bytovou náhradu zajistil. Pokud byl byt shledán přiměřenou bytovou náhradou od počátku, byl jí bez ohledu na to, kdy vydal soud v exekučním řízení rozhodnutí o provedení exekuce, a tedy dokonce i před tím, než stěžovatel podal návrh na výkon rozhodnutí.

Z obsahu úpravy v § 344 odst. 3 a v § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu plyne, že zjistí-li soud po nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě až při jeho provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, výkon rozhodnutí zastaví. Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Z toho plyne, že ještě ve stadiu provedení výkonu může být znovu otevřena otázka, kterou soud posoudil již při nařízení výkonu, tedy okolnosti, jež byly nově zjištěny - např. že zajištěná náhrada již není právně či fakticky volná (k tomu viz Kůrka, V. - Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, str. 692).

Zajištění bytové náhrady tedy nelze považovat z tohoto pohledu za událost, resp. za jednorázovou povinnost, kterou osoba povinná zajistit bytovou náhradu splní tím, že kdykoliv od přivolení k výpovědi z nájmu bytu tuto náhradu zajistí. Zajištění bytové náhrady je stavem, jenž musí trvat i v době, kdy exekuční soud posuzuje, zda jsou splněny podmínky nařízení exekuce.

Pokud se stěžovatel domnívá, že vedlejší účastnice zmařila sama splnění podmínky stanovené na její ochranu a neměla by tudíž být vyklizena s bytovou náhradou, je v tomto případě na místě využít zákonem předpokládanou formu ochrany podáním žaloby dle § 80 písmeno c) občanského soudního řádu, kterou lze uplatnit toliko u soudu nalézacího, nikoliv exekučního. Soudní praxe vychází z názoru (vyjádřeného již v rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, č. 25), podle kterého lze určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později ke změně poměrů. Shodný závěr vyjádřil Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 29. 5. 1997 ve věci sp. zn. 2 Cdon 959/96 (viz in Soudní judikatura č. 7/1997, č. 58), či v rozsudku ze dne 27. 10. 1999 ve věci sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, č. 45). Podstatou řízení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu je určení, zda výkon práv a povinností, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), a dovodil, že je v souladu s ustanovením § 80 písm. c) občanského soudního řádu domáhat se takového určení, má-li na něm žalobce naléhavý právní zájem.

Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné civilní řízení soudní, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem ve shodě se zákonem o ochranu svého práva budou usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (k tomu viz i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 326/97, Sbírka nálezů a unesení Ústavního soudu, svazek 9, usnesení č. 18, str. 455).

Jakkoliv je tedy subjektivně pochopitelný postoj stěžovatele, že učinil všechno pro zajištění bytové náhrady, nelze proti závěru obecného soudu - který rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí exekučního soudu o zamítnutí návrhu na provedení výkonu rozhodnutí - z hlediska ústavněprávních garancí nic namítat, neboť soud postupoval v intencích zákona a z povahy věci nemohl zohlednit stěžovatelem tvrzené okolnosti, neboť byl povinen zkoumat stav zajištění bytové náhrady v relevantní době. Za této situace proto neshledal Ústavní soud postup obecného soudu jako jsoucí v rozporu s namítanými ústavními garancemi.

Podstata přezkumu ústavnosti je v posuzovaném případě zcela odlišná ve srovnání s řízením, jež Ústavní soud konal o návrhu stěžovatele pod sp. zn. IV. ÚS 524/03. Ústavní soud v tomto řízení neshledal pochybení shodné s dříve projednávanou věcí, ani pochybení jiné, proto mu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.