II. ÚS 2715/09
II.ÚS 2715/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Molákova 10, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 č. j. 21 Cdo 3382/2008-568, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 č. j. 23 Co 104/2008-536 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 1. 2008 č. j. 9 C 307/2001-515, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jejích základních práv a svobod dle v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Mladé Boleslavi napadeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) 63.004,- Kč, dále "částku 245.974,- Kč hrubého", a platit jí "měsíční rentu 3.111,- Kč od 1. 1. 2008", zamítl žalobu ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni "další částku 78.750,- Kč, další částku 253.396,- Kč hrubého a hradit od 1. 1. 2008 měsíční rentu v další částce 2.813,- Kč". Ve věci samé dospěl soud prvního stupně ohledně výše jednotlivých nároků k závěru, že žalobkyni přísluší jedna polovina náhrady za bolest zvýšená na čtyřnásobek, jedna polovina náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšeného na osminásobek, a jedna polovina náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, a obdobně přiznal žalobkyni z jedné poloviny uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 17. 12. 1999 do 27. 8. 2000 a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení této pracovní neschopnosti.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2008 č. j. 23 Co 104/2008-536 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. (v této souvislosti odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06). I když stěžovatelka v dovolání mimo jiné uvedla, že "soud druhého stupně nesprávně právně posoudil otázku, od které doby (od jakého data) vzniká žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku", z obsahu samotného dovolání vyplynulo dle Nejvyššího soudu, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází při úvaze, kdy v příčinné souvislosti s nesprávným pracovním zařazením vznikla žalobkyni újma na výdělku, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), představují uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s meritem věci, jímž se však Nejvyšší soud nezabýval. V odůvodnění odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. názor, že dovolací soud nemůže posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné, z pohledu stěžovatelkou (obsahově) uplatněného důvodu (srov. text dovolání stěžovatelky na č. l. 551-553 spisu). Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze - jako na ústavně konformní - v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatelka konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznesla. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatelky zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Kupříkladu již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Na situaci, kdy stěžovatelka v dovolání nepředestřela právní otázku, a nevytvořila tak Nejvyššímu soudu prostor pro uvážení o jejím případném zásadním významu, nedopadá postup Ústavního soudu dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, pokud posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. šedesáti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Lze dodat, že v ústavní stížnosti stran nákladových výroků napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá.

Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení § 72 a § 75 zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Ústavní soud dodává, že obdobně rozhodl ve své judikatuře např. usnesením sp. zn. II. ÚS 1417/08 ze dne 7. 1. 2009 aj. Dokonce, lze odkázat na obdobné usnesení sp. zn. III. ÚS 3201/07 ze dne 18. 12. 2008, které bylo vydáno k ústavní stížnosti stejné stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.