II. ÚS 2713/08
II.ÚS 2713/08 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2008 č. j. 11 To 49/2008-689 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 6 Tdo 882/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2008, která splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 1. 2008 č. j . 4 T 535/2006-672, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm, b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Tímto rozsudkem soud prvého stupně rozhodl po zrušení původního odsuzujícího rozsudku téhož soudu, o kterém bylo rozhodnuto Krajským soudem v Hradci Králové, za účelem doplnění dokazování. Podle rozsudku soudu prvého stupně se stěžovatel měl dopustit trestného činu podvodu v Rokytnici nad Jizerou jako vedoucí obchodní sekce společnosti Rotexlile, a. s., Horní Rokytnice čp. 186, Rokytnice nad Jizerou, v úmyslu vylákat ke škodě této společnosti její produkty ve prospěch další dosud nezjištěné osoby jednak jednáním popsaným pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku. Pro popsané jednání byl stěžovateli podle § 250 odst. 3 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu, v jejímž rámci podle § 60a odst. 3 tr. z. bylo jako zvláštní podmínka pro osvědčení se v této zkušební době uloženo, aby v jejím průběhu stěžovatel podle svých možností nahradil škodu způsobenou trestným činem poškozené organizaci Rotextile a. s., Horní Rokytnice čp. 186, Rokytnice nad Jizerou, ve výši 2.689.465,90 Kč ve smyslu § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil závěr, že skutková zjištění jsou po doplněném dokazování správná a odpovídají zákonu, neboť provedené důkazy nalézací soud vyhodnotil nejen jednotlivě, ale současně i v jejich souhrnu, a v tomto směru poukázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že bylo prokázáno, že stěžovatel vystavil falešné objednávky ze strany firem uvedených ve výroku rozsudku a že současně vyhotovil i fiktivní kupní smlouvy s těmito firmami, na základě čehož bylo zboží vyrobeno a vyexpedováno, přičemž do současné doby nebyly faktury za toto zboží uhrazeny. Odvolací soud uzavřel, že provedeným dokazováním byla vina stěžovatele prokázána. Odvolací soud se opakovaně zabýval otázkou společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a po zvážení okolností dospěl k závěru, že v daném případě účelu trestu lze dosáhnout již samotnou pohrůžkou trestem odnětí svobody s výměrou zhruba v dolní třetině zákonné trestní sazby. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek nalézacího soudu netrpí vadami, pro které by bylo nutno ho zrušit, změnit či doplnit.

Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným odmítavým usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud předeslal, že podstatná část dovolacích námitek směřuje do oblasti skutkových námitek, a pokud by bylo podáno jen z naznačených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel ale uplatnil i argumentaci, kterou již lze označit za formálně právně relevantní. Konkrétně šlo o námitky, že podle skutkových zjištění soudů se měla podílet na obou skutcích další dosud nezjištěná osoba, a přesto jej soudy odsoudily jako výlučného pachatele, ačkoli mohl být spolupachatelem či účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, takže skutková zjištění soudů neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu. Dovolací soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Podrobně se zabýval na základě teorie a judikatury jednotlivými zákonnými znaky charakterizujícími skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. a v návaznosti na skutková zjištění, vyjádřená ve skutkové větě rozsudku potvrzeného odvolacím soudem, konstatoval, že jednání stěžovatele je třeba charakterizovat jako podvodné se zřetelným úmyslným zaviněním stěžovatele, jehož důsledkem bylo obohacení jiného a současné způsobení značné škody na cizím majetku. Za tohoto stavu dle dovolacího soudu nepřicházelo v úvahu posoudit soudy zjištěný skutek "pouze" jako některou formu účastenství na trestném činu. Ani případný fakt spolupachatelství by nic neměnil na závěru o vině stěžovatele trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z.

II.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel přednesl námitky, které výhradně směřovaly k hodnocení důkazů provedených v jeho věci. Na prvém místě zpochybnil závěry soudů, které se zabývaly posudky znalců z oboru písmoznalectví, a tvrdil, že tyto posudky neprokazují, že to byl právě stěžovatel, kdo vyhotovil podpisy údajných zákazníků. Ač bylo konstatováno, že předmětné podpisy jsou falešné, nebylo zjištěno, kdo je vytvořil. Stěžovatel dále shrnul obsah výpovědí svědků Ing. E., Š. a svědkyně Š. a vyjádřil přesvědčení, že těmito výpověďmi mu vina rozhodně prokázána nebyla. Tato svědectví pak měla být dle soudů podepřena listinnými důkazy, jejichž význam byl však stěžovatelem v řízení zpochybňován námitkami, že ze způsobu zapisování do knihy návštěv podniku nelze bezpečně vyloučit, že do podniku přišel někdo jiný bez zápisu, stejně tak nelze vycházet bez dalšího z obsahu knihy došlé pošty, neboť část korespondence si stěžovatel nechal zasílat domů a také proto, že z příchozí pošty se zapisovaly jen ty doporučené. Soudy se obsáhle zabývaly skutečností, že společnost N.T.P. PRECIS byla zaregistrována v Kosovu těsně před provedenou transakcí, na evidované adrese však žádné sídlo neměla a nebylo možné ji na tomto místě doručovat poštovní zásilky. Stěžovatel však tvrdil, že není nutné, aby společnost ve svém administrativním místě vyvíjela činnost, což je ve světě obecně známo. Ve společnosti Rotexlile, a. s., bylo běžné, že zboží se dodávalo zákazníkům před lhůtou splatnosti faktur, a to i za situace, kdy se jednalo o neznámého zákazníka, třeba i z ciziny (jak dokládají výpovědi ředitele a obchodního referenta podniku). Stěžovatel připustil, že jde o zvláštní souhru náhod, pokud se paní Z. stala obětí loupeže a byly jí odcizeny i doklady, přičemž den na to byl vystaven dodávkový příkaz a doklady byly využity k registraci obchodní společnosti. Stěžovatel však namítal, že o těchto skutečnostech nic nevěděl a nic mu zejména nebylo prokázáno, když i loupež proti paní Z. mohla být fingovaná. V den vyhotovení smlouvy se společností N.T.P. PRECIS byl stěžovatel podle soudů na vyšetření u očního lékaře mimo své pracoviště, to si však stěžovatel již nedokázal vybavit, ale namítal, že na pracoviště mohl přijít i po návratu. Rovněž skutečnost, že stěžovatel svědka H. zcela konkrétně žádal o radu, jak vozit zboží do Kosova, nemůže usvědčovat stěžovatele z podvodu. Stěžovatel si je jistý, že se společností TEXIZ. s. r. o., bylo již v minulosti obchodováno a on jednal s panem J. Tuto skutečnost, jakož i další okolnosti dodávky zboží však soudy neprověřovaly a nepřihlížely k nim. Tvrzení, že existuje v této záležitosti mnoho nejasností, ještě podle mínění stěžovatele neznamená, že se dopustil podvodného jednání. Naopak tyto nejasnosti podle stěžovatele znamenají, že celé řízení nebylo prováděno pečlivě a závěry soudů o jeho vině nejsou správné.
III.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, předložil vlastní verzi hodnocení důkazů a po Ústavním soudu v podstatě požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy ve věci dospěly. Jeho tvrzení přednesená v ústavní stížnosti nepřinesla do posuzované věci nic nového, především však zcela postrádala ústavně právní rozměr.

Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřetelné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. K závěrům odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení odstranil nedostatky v důkazním řízení provedením některých dalších důkazů. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl. Odvolací soud již jen potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu z hlediska viny.

Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně totožnosti skutku, objektivní a subjektivní stránky stíhaných trestných činů. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, tj. že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky těchto trestných činů.

Lze dodat, že orgány činné v trestním řízení usilují ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., který zakotvuje princip objektivní (nebo materiální) pravdy, o zjištění "skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti a zobecnitelné empirické skutečnosti. Jinak řečeno: Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede", neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku. V tomto směru je vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument", jak to požaduje stěžovatel. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva.

Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.