II. ÚS 271/05
II.ÚS 271/05 ze dne 18. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. A. Š., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 50 T 12/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 To 132/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 845/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 12/2002, z něhož zjistil následující:

Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 50 T 12/2002, stěžovatele vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona. Odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání pět let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně mu uložil trest zákazu činnosti výkonu funkce v obecně prospěšných společnostech na dobu pěti let. Z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 To 132/2003, napadené rozhodnutí zrušil. Nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným pokusem výše uvedeného trestného činu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce zakladatele, ředitele a člena správní či dozorčí rady v obecně prospěšných společnostech na dobu pěti let. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel dle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, dopustit tím, že v přesně nezjištěný den před 26. 9. 2000 jako ředitel obecně prospěšné společnosti BOHEMIA et MORAVIA se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky ze státního rozpočtu pro tuto společnosti ve výši 19.000.000,- Kč, v rámci výběrového řízení k poskytnutí dotací na rok 2001, vypsaného Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, vyplnil "Žádost nestátní neziskové organizace o státní dotaci v roce 2001" na projekt "Domov pro seniory sv. Hedviky", v níž v rozporu se skutečností uvedl údaje o vlastním podílu společnosti na financování projektu částkou 4.000.000,- Kč, o celkovém příjmu společnosti od odběratelů služeb ve výši 3.000.000,- Kč, o podílu zahraničních zdrojů na financování projektu částkou 16.000.000,- Kč, o celkovém počtu placených pracovníků společnosti a o skutečné kapacitě poskytovaných služeb v roce 2000. Poté, co tuto žádost nechal dne 26. 9. 2000 podepsat předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti BOHEMIA et MORAVIA, Jiřím Havlíčkem, nechal ji dne 29. 9. 2000 zaevidovat na Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze. K poskytnutí dotace ve výši 19.000.000,- Kč však nedošlo, a hrozící škoda tudíž státu nevznikla, neboť projekt nebyl příslušnou hodnotící komisí schválen a doporučen k financování pro nejasnosti v příloze a rozpočtu projektu a rovněž pro skutečnost, že jím byl směřován požadavek k poskytnutí dotace na investice. Projekt byl následně na základě přípisu předsedy správní rady o.p.s. BOHEMIA et MORAVIA, Jiřího Havlíčka, nazvaného "Zrušení žádosti o dotaci" ze dne 25. 11. 2000, definitivně vyřazen z výběrového řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 845/2004, jímž toto dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů nalézacího, odvolacího a dovolacího projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly se všemi námitkami obhajoby, čímž podle názoru stěžovatele došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Připomíná, že v dovolání upozornil jednak na skutečnost, že okruh případných pachatelů stíhaného trestného činu je omezen, jednak na okolnosti, kterých je zapotřebí k naplnění uvedené skutkové podstaty. Podle názoru účastníka pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze účastník takové smlouvy nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo věřitele. Stěžovatel však nikdy nebyl členem správní rady obecně prospěšné společnosti BOHEMIA et MORAVIA a neobdržel nikdy od správní rady plnou moc, aby za společnost jednal. Odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatelova role v celé věci byla zcela zásadní, neboť tím, že žádost o dotaci podal, fakticky za společnost jednal. S touto formulací stěžovatel nesouhlasí. Zdůrazňuje, že žádost za společnost podepsal člen její správní rady, pan Jiří Havlíček. Faktická příprava podkladů pro vyplnění formuláře žádosti či její faktické podání, např. k poštovní přepravě, nemůže být považováno za jednání za společnost.

Stěžovatel připouští, že při vyplňování formuláře byly mezi aktivity obecně prospěšné společnosti zahrnuty i aktivity, které vykazovala spolupracující obchodní společnost Magna Res, s.r.o. Nepřesnosti údajů ve formuláři však podle názoru stěžovatele nemohly mít význam na samotné rozhodnutí státního orgánu o poskytnutí dotace. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že se touto zásadní otázkou nezabývaly. Vysvětluje, že v předmětné době bylo možné ministerstvo požádat o poskytnutí dotace jednak na investiční, jednak na neinvestiční účel. Praxe byla údajně taková, že se dotace na investiční účely neposkytovaly a všechny dotace proto směřovaly k financování neinvestičních akcí. Dále stěžovatel objasňuje rozdíl mezi tzv. dotací investiční a neinvestiční. Podstata spočívá v tom, že v případě investiční dotace subjekt má uvedenou dotací teprve dosáhnout jistých předpokladů pro realizaci určité činnosti, zatímco v případě dotace neinvestiční, již sám musí činnost, která má být dotována, vyvíjet. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že nepřesnosti ve formuláři žádosti u investiční dotace žádný podstatný vliv na rozhodování státních orgánů nemohly mít. Navíc když samotné poskytnutí dotace by podléhalo ještě dalšímu složitému procesu. Připomíná ještě, že žádost o poskytnutí dotace vzal předseda správní rady zpět před jejím prvním projednáním, není tedy zřejmé, z jakých důvodů o ní ministerstvo vůbec dále rozhodovalo.

Stěžovatel závěrem namítá, že obecné soudy zařadily mezi nevěrohodné údaje i podklady o tom, že se na akci má investičně podílet zahraniční partner. Důkaz o nepravdivosti tohoto údaje však před obecnými soudy nebyl proveden.

Skutečnost, že obecné soudy jeho námitky dostatečně nezohlednily, podle názoru stěžovatele vedla k tomu, že učinily nesprávný závěr o naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu jeho jednáním. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení celého případu. Stěžovatel má navíc pochybnosti o nestrannosti obecných soudů, neboť celá kauza byla medializována, což údajně mohlo negativně ovlivnit jejich rozhodování.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR.

Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ČR ve svých vyjádřeních uvedly, že podle jejich názoru napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nepovažují proto ústavní stížnost za opodstatněnou a navrhují její odmítnutí. Svá stanoviska účastníci uvedli v odůvodnění rozhodnutí, na která v podrobnostech odkazují. Nejvyšší soud v něm údajně podrobně rozvedl i své úvahy v otázce, proč byla dovolacím soudem shledána právní kvalifikace skutku správnou a proč bylo dovolání jako neopodstatněné odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů, jeho argumentace je nicméně obdobná té, kterou uplatňoval již v řízení před obecnými soudy. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, poté, co doplnil a zopakoval část dokazování, částečně závěry nalézacího soudu upřesnil, nicméně v převážném rozsahu správnost jeho skutkových zjištění potvrdil.

Stěžovatel předně namítá, že okruh pachatelů stíhaného trestného činu je omezen a on, coby ředitel obecně prospěšné společnosti, nebyl, na rozdíl od předsedy její správní rady, oprávněn za společnost jednat. Přípravou podkladů pro vyplnění žádosti, resp. jejím faktickým podáním, se uvedené trestné činnosti tak nemohl dopustit. Touto námitkou se podrobně zabýval dovolací soud, přičemž dospěl k závěru, že jí nelze přisvědčit. Podle ustálené judikatury může být, na rozdíl od činu spáchaného při sjednávání úvěrové smlouvy, kde pachatelem může být toliko účastník takové smlouvy, při spáchání činu v souvislosti s poskytnutím dotace pachatelem i žadatel - fyzická osoba, která za žadatele vyplňuje žádost o dotaci, když v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pokud stěžovatel, coby ředitel obecně prospěšné společnosti, žádost vyplnil, zajistil kladné stanovisko Okresního úřadu v Opavě k ní, nechal ji zaregistrovat na ministerstvu a dle jeho požadavku ji následně doplnil, učinil vše proto, aby příslušné ministerstvo žádost o dotaci zaevidovalo a projednalo, což bylo dle závěrů obecných soudů zcela jednoznačně prokázáno, spadal do okruhu osob, které se mohly stát subjektem stíhaného trestného činu. Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že stěžovatel obecně prospěšnou společnost založil bez důsledného respektování právních norem. Od doby založení až do doby podání žádosti o státní dotaci společnost fakticky nevyvíjela žádnou činnost, což připustil sám stěžovatel. Kromě zakladatelského vkladu ve výši 5.000,- Kč nedisponovala žádným majetkem. Členové jejích orgánů byly vykazováni a vedeni v rejstříku obecně prospěšných společností jen zcela formálně, v některých případech bez jejich vědomí, jejich počet a délky jejich funkčních období neodpovídaly skutečnosti, správní rada nezasedala, jak je zákonem předepsáno. Vzhledem k tomu, že však nebyla prokázána spojitost tohoto faktu s následnou trestnou činností, obecné soudy se těmito okolnostmi dále nezabývaly.

Otázkou skutečného významu nepravdivých údajů, které stěžovatel do formuláře žádosti o poskytnutí dotace uvedl, se obecné soudy všech stupňů velmi podrobně zabývaly a jejich logickým úvahám, které v odvodnění svých rozhodnutí vyložily, nelze s ústavně právního hlediska nic vytknout. Vyšly z dokumentu nazvaného Postup Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro poskytování dotací ze státního rozpočtu ČR nestátním neziskovým subjektům, tj. občanským sdružení, humanitárním organizacím církví, obecně prospěšným společnostem a fyzickým osobám pro rok 2001, podle něhož bylo možno poskytnou dotace na neinvestiční účely a zcela výjimečně i na krytí investičních výdajů. Předložená žádost o dotaci musela splňovat náležitosti stanovené v bodě III. uvedeného dokumentu, musela být tedy sepsána v závazné formě. Za předpokladu, že by žádost byla příslušnou komisí posouzena kladně a projekt by byl schválen, ministerstvo by se žadatelem uzavřelo smlouvu o poskytnutí účelové dotace. Obecné soudy dospěly k závěru, že údaje uvedené v žádosti realitu hrubě zkreslující, měly pro rozhodování o splnění podmínek výběrového řízení pro udělování dotací naprosto zásadní význam. Jednání stěžovatele kvalifikovaly jako tzv. neukončený pokus stíhaného trestného činu, neboť byť nevykonal vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání trestného činu, již však naplnil svým jednáním všechny znaky základní skutkové podstaty stíhaného trestného činu a přitom jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu. Objasnění těchto stanovisek i závěry o naplnění materiální stránky pokusu trestného činu úvěrového podvodu v kvalifikované formě obecné soudy, konkrétně soud odvolací a dovolací, v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly a Ústavní soud na něj odkazuje. Skutečnost, že se stěžovatel s právním posouzením tam uvedeným neztotožňuje, nemůže v daném případě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Totéž lze konstatovat i o další stěžovatelově námitce, že nepravdivost údajů uvedených jím v žádosti byla soudy toliko dovozena, nikoli však prokázána. Konkrétně má na mysli údaj o podílu zahraničních zdrojů na financování předloženého projektu částkou 16 mil. Kč, kterou měl údajně poskytnout Řád Maltézských rytířů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že sám stěžovatel tento údaj v žádosti uvedl, tuto informaci však dovozoval ze smlouvy uzavřené se Zmocněným mimořádným velvyslanectvím federace Ruska, Běloruska, afrických států v Itálii. O tomto subjektu se však v žádosti nezmínil. Jeho vysvětlení, že se zástupci uvedené smluvní strany při podpisu smlouvy údajně jako příslušníci uvedeného řádu představili, soud vzhledem k dalším zjištěným okolnostem neuvěřil. Obecné soudy totiž k ověření věrohodnosti tohoto údaje provedly rozsáhlé dokazování (zejména samotnou smlouvou a výslechem řady svědků). Předmětná smlouva o koupi zlata byla uzavřena dne 28. 12. 1998 v Římě. Na razítku je výše uvedený subjekt označen jinak než v záhlaví smlouvy, totiž jako Zmocněné mimořádné velvyslanectví Sovětské socialistické federální republiky Ruska, Běloruska, Gruzii a Regionu Leningrad v Itálii. Jako druhá smluvní strana vystupuje Česká republika, zastoupená panem Jiřím Havlíčkem, předsedou o.p.s. Bohemia et Moravia Opava. Sám předseda správní rady, pan Havlíček, nepotvrdil, že byl se při podpisu smlouvy zástupci druhé smluvní strany prezentovali jako zástupci Řádu Maltézských rytířů. Vyloučil to i svědek Ing. K.. Uvedený záhadný subjekt však od podpisu uvedené smlouvy žádné finanční zdroje neposkytl a posléze se stal nekontaktní. Pokud soudy po zhodnocení těchto okolností další dokazování považovaly za nadbytečné a označily možnost získání prostředků z uvedeného zahraničního zdroje za zcela nereálnou, nelze tomuto postupu z ústavního hlediska nic vytknout. Jak již Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze hodnotit pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho přesvědčení bylo důvodné (srov. I. ÚS 425/97).

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Stěžovateli nic nebránilo, aby zpochybnění závěrů o nevěrohodnosti uvedených údajů sám podložil odpovídajícími důkazními návrhy, což však neučinil.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Za daného stavu považuje rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Obecnými úvahami, týkajícími se možného ovlivnění rozhodování obecných soudů medializací případu, se Ústavní soud nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity, která ovládá řízení o ústavní stížnosti, dále zabývat. Pokud stěžovatel měl, nikoli pouze uvedené obecné, nýbrž i konkrétní, námitky (ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu) stran podjatosti konkrétních soudců, kteří rozhodovali v jeho věci, měl je uplatnit v rámci soudního řízení. Pokud tak činí až nyní, navíc ve zcela obecné rovině, nemohou tato jeho tvrzení mít žádnou právní relevanci.

Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.