II. ÚS 2708/13
II.ÚS 2708/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Jany Dobešové, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti části výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013, č. j. 25 Co 188/2013-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka (v předchozím sporném řízení žalovaná) se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení části výroku v záhlaví označeného rozhodnutí, konkrétně té části, jíž byla zavázána nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.242 Kč. Domnívá se totiž, že takto byla dotčena na svých ústavně garantovaných právech; namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka žalována o plnění z úvěru poskytnutého jí žalobcem (obchodní společností COFIDIS, s. r. o.), včetně příslušenství. Okresní soud Plzeň - jih, který rozhodoval věc v prvé instanci, vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako neplatnou s tím, že jménem stěžovatelky uzavřela smlouvu jiná osoba. Poukázal-li žalobce následně peněžní prostředky na účet stěžovatelky, plnil proto bez právního důvodu. Okresní soud stěžovatelce nařídil bezdůvodné obohacení ve výši 30.000 Kč zaplatit žalobci. Do částky 9.779,66 Kč řízení zastavil a stran požadovaného úroku z prodlení žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. Náklady ve vztahu mezi účastníky vypořádal podle zásady úspěchu ve věci, kdy od (převážného) úspěchu žalobce odečetl úspěch stěžovatelky, a dospěl tak k částce 18.956 Kč. Odvolací soud nyní napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí změnil v meritu věci ve prospěch stěžovatelky, když rozsudek I. stupně potvrdil jen do částky 14.413 Kč. V částce 15.587 Kč žalobu zamítl, neboť na rozdíl od prvoinstančního soudu zohlednil, že splátky v tomto úhrnu poukázala žalobci osoba, která za stěžovatelku úvěrovou smlouvu podepsala. Přistoupila tak k závazku stěžovatelky ve smyslu § 534 občanského zákoníku a jejím plněním závazek stěžovatelky vůči žalobci v této výši zanikl. Změnil i výrok o nákladech řízení mezi účastníky - stěžovatelku nově zavázal k úhradě 8.242 Kč k rukám zástupce žalobce. Částka odráží jednak zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., k čemuž v mezidobí přistoupil Ústavní soud, a jednak jinou úvahu odvolacího soudu o poměru procesního úspěchu obou stran a jejich vině na vzniklých nákladech. Podle odvolacího soudu měl žalobce úspěch jen do částky 14.413 Kč, ale vzniklo mu právo i náhradu nákladů za původně uplatněných 9.779,66 Kč, neboť žalobu bral v této části zpět (a řízení bylo zastaveno) pro chování stěžovatelky. Vyšlo totiž najevo, že žalobce byl při uzavírání smlouvy uveden v omyl v důsledku dohody stěžovatelky a osoby, která smlouvu jejím jménem podepsala.

Právě tato na posledním místě uvedená úvaha je ta, proti níž nyní stěžovatelka ve své podstatě brojí. Závěr odvolacího soudu považuje za strohý, obecný a neodpovídající skutkovým zjištěním učiněným v řízení. Částečné zpětvzetí žaloby bylo na žalobci vynuceno skutkovými okolnostmi, nikoliv stěžovatelčinou vinou. Uzavírá-li smlouvy s jinými osobami, než které žaluje, musí to jít k jeho tíži. Podpisu předmětné smlouvy se stěžovatelka neúčastnila a za nedbalé zjišťování totožnosti smluvních partnerů ze strany žalobce nemůže. Oponuje tvrzení soudu, že měla žalobce uvést v omyl a vysvětluje, proč je takové tvrzení nepřijatelné. Závěrem upozorňuje, že charakter sporu, kdy žalobce je profesionálem vybaveným propracovaným systémem a právníky, což nebylo zohledněno při rozhodování o nákladech.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

Právě o detailní věcný přezkum nákladového výroku však stěžovatelka usiluje. Její návrh je polemikou s hodnocením skutkového stavu a právními závěry odvolacího soudu. Nabízí vlastní interpretaci provedeného dokazování a v jejím oslyšení spatřuje zásah do svých základních práv. Staví tak Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Na rozdíl od stěžovatelky se Ústavnímu soudu jeví rozložení nákladů prvostupňového řízení mezi jeho účastníky odvolacím soudem jako citlivé, adekvátně zdůvodněné a přiměřené zjištěným okolnostem. Za této situace nemá jediný důvod do řízení vstupovat.

Navíc krom toho, že ústavní stížnost směřuje pouze proti nemeritornímu, nákladovému výroku, je výše předmětných nákladů bagatelní, což samo o sobě posun do roviny ústavněprávní značně problematizuje. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny řešením bagatelních případů od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.