II. ÚS 2703/09
II.ÚS 2703/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem ve Stříbře, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 320/2009 ze dne 12. srpna 2009, a usnesení Okresního soudu v Tachově č. j. 9 T 146/2005-7331 ze dne 15. července 2009, 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 2) Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. října 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, z nichž bylo usnesením soudu prvého stupně rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Michaela Řezníčková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost. Tvrdí, že citovanými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel namítl podjatost předsedkyně senátu soudu prvého stupně pro její výroky učiněné v rozhovorech poskytnutých médiím. Dále proto, že proti ní bylo vedeno kárné řízení pro nezákonné rozhodnutí, kterého se v řízení proti stěžovateli dopustila. Konečně stěžovatel podal proti předsedkyni senátu trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu. Nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s uvedenými námitkami. Především výroky soudkyně otištěné v novinovém článku s titulkem "Tachovský soud projednával ostře sledovaný proces" jsou podle něj způsobilé založit pochybnosti o její nestrannosti. V uvedeném článku došlo opakovaně k porušení presumpce neviny, protože z něj každý běžný čtenář velmi snadno získá dojem, že je předsedkyně senátu ještě před vydáním meritorního rozhodnutí přesvědčena o vině obžalovaných, nebo že se obžalovaní trestné činnosti skutečně dopustili. Poukazuje v této souvislosti na právní názor obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že inkriminované výroky měly být zkresleny redaktorem a poukazuje na to, že již v minulosti byla vůči předsedkyni senátu podána námitka podjatosti pro výroky uveřejněné v tisku, a pro tuto zkušenost mohla a měla předsedkyně senátu rozhovor autorizovat. Pochybnost o nestrannosti soudkyně je dána i s ohledem na její rozhodnutí, v jehož důsledku byl stěžovatel po dobu více než čtyřiceti dnů nezákonně omezen na osobní svobodě, a pro které proti ní bylo vedeno kárné řízení. Je přesvědčen, že jeho podnět ke kárnému stíhání předsedkyně senátu je natolik závažnou skutečností, že lze mít pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu. Stěžovateli je známo stanovisko Ústavního soudu, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem kritiky a současně je třeba u něj přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je ovšem přesvědčen, že jeho podnět ke kárnému stíhání a samotné kárné stíhání, které prokázalo kárné provinění, značně přesahuje intenzitu běžné stížnosti. Přiměřeně totéž platí pro trestní oznámení, které stěžovatel vůči téže předsedkyni senátu v minulosti podal.
3. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321; aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).

4. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).

5. Je také možno připomenout, že námitku podjatosti podobnou té, která je důvodem nynější ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval už v usnesení sp. zn. II. ÚS 3164/07 ze dne 22. ledna 2008. Tehdy Ústavní soud uvedl, že pochybnosti o nepodjatosti nemohou být dány tehdy, pokud média otisknou tvrzení, jimiž zkreslí skutečné vyjádření soudce, jinak řečeno, pokud uveřejnila něco, co soudce sám neřekl, nebo pokud zveřejněná informace neodpovídá smyslu toho, co soudce ve skutečnosti prohlásil. Ani v nyní posuzovaném případě nemá Ústavní soud důvod na tomto postoji nic měnit. Přičemž rozhodnutí obecných soudů je založeno právě na skutečnosti, že v otištěných rozhovorech, jež předsedkyně senátu soudu prvého stupně sama neiniciovala, došlo ke zkreslení jí podaných informací. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s obecnými soudy v hodnocení informačních pramenů předmětných článků, přitom sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). K tomu je možné dodat, že i případná výhrada autorizace rozhovoru není způsobilá efektivně zajistit neotištění neautorizovaného textu.

6. Podnět ke kárnému stíhání, resp. trestní oznámení proti soudkyni, nemůže být v žádném případě jediným, natož zásadním důvodem pro pochybnost o nestrannosti soudce. Pokud by tomu mělo být jinak, tak by se jakémukoliv účastníkovi řízení otevírala prakticky neomezená možnost manipulace se zákonným soudcem, resp. s řádným výkonem justice. Ostatně totéž ve vztahu k obdobné, resp. částečně totožné námitce stěžovatele uvedl Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2984/07 ze dne 28. února 2008. Z pohledu principů spravedlnosti je tedy za zásadní potřeba považovat to, že se obecné soudy obou stupňů s touto námitkou stěžovatele vypořádaly, a že jejich závěry lze považovat za ústavně souladné.

7. Ze všech shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.