II. ÚS 2701/12
II.ÚS 2701/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Dagmar Thomaschke, LL.M., advokátkou Advokátní kanceláře Šendera a Čihák, se sídlem v Sokolově, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1619/2011-17 ze dne 12. ledna 2012, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 10/2011 ze dne 27. ledna 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 165/2010 ze dne 15. října 2010, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků vedlejších řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. července 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) a d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v určité době neustále i přes její nesouhlas kontaktoval E. J. a její nezletilou dceru před budovou základní školy, opakovaně, s četností mnohdy i více než 3x denně kontaktoval telefonicky, vyhrožoval jim a obtěžoval je, čímž vzbuzoval v E. J. obavy o její život a zdraví a o život a zdraví jejích nezletilých dětí, takže byla nucena se skrývat, změnit bydliště, doprovázet své děti do školy a ze školy, vyhledávat alternativní trasy příchodu a odchodu z domu. Za tento přečin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 4 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 176/2009 ze dne 1. března 2010 mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou a současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 176/2009 ze dne 1. března 2010 a všechny související a navazující rozhodnutí. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně napadeným rozhodnutím vytýká vadnost odůvodnění - jsou nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná, neboť není uvedeno, jak soudy postupovaly při hodnocení důkazů. V řízení byli podle něj vyslechnuti kromě něj a poškozené svědkové, z nichž svědkyně B. se vyjadřovala k jinému než rozhodnému období, a svědek H. soudu sděloval informace, které získal pouze zprostředkovaně. Nelze tedy podle něj bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že se odsouzený dopustil trestného činu, pro který byl odsouzen. Obsah hovorů mezi ním a poškozenou tedy nebyl dokazováním prokázán. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se dle stěžovatele nezakládají na racionální argumentaci, resp. vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Dále stěžovatel zastává názor, že pokud nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro stěžovatele nejpříznivější. Tato situace dle jeho názoru nastala, když ve věci po vyčerpání všech dosažitelných důkazů s ohledem na skutkový stav vznikly přinejmenším důvodné pochybnosti, které nebylo možné rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. Konečně se stěžovatel též domnívá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s jeho právní (blíže neupřesněnou) argumentací.

3. Stěžovatel souběžně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí s tím, že to povaha věci dle jeho názoru nevylučuje a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody pro něj nepochybně znamená nepoměrně vyšší újmu, než jakou by byla újma případného odložení vykonatelnosti tohoto trestu.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V minulosti Ústavní soud přitom uvedl, že veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení a jednak především speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti vykládá podmínky institutu odkladu vykonatelnosti restriktivně, protože extenzita jeho užívání by učinila z ústavní stížnosti de facto řádný opravný prostředek. Pro uvedené aplikoval Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155).

5. Nic takového ovšem v daném případě dáno není, když stěžovatel vedle znění zákonného ustanovení toliko poukazuje na situaci, která se nijak neliší od jiných osob, kterým byl uložen trest odnětí svobody. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

6. Co do vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), přičemž nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.

8. V situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, jak se stěžovatel snaží svojí argumentací naznačit. Takovým postupem by totiž zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných soudů při výkonu jejich pravomoci. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nijak nezpochybnily stěžovatelův argument, že svědci B. a H. převážně nevypovídali o předmětné trestné činnosti, resp. převážně vypovídali jen o tom, co věděli z doslechu. Nijak nebyla tedy zpochybněna dispozice stěžovatele, podle níž tu stálo tvrzení stěžovatele o množství, kvalitě a obsahu jeho komunikace s poškozenou J. a s tím rozporné tvrzení poškozené J. Závěr o vině byl tedy založen především na tom, že obecné soudy uvěřily tvrzení poškozené J., přičemž zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, že její tvrzení zapadá do zpráv telefonních operátorů, výpovědí svědků B., H. a nezletilé Evy (jedná se o pseudonym) a v neposlední řadě do trestní minulosti, kdy má nežádoucí jednání stěžovatele vůči poškozené jednoznačně stupňující se charakter. Obecné soudy prvního a druhého stupně přitom výslovně uvedly, že neuvěřily tvrzení stěžovatele, že při jeho komunikaci s poškozenou J. šlo o věci, které mu měla zadržovat, přičemž poukázaly na moment, kdy si stěžovatel své věci z bydliště poškozené odnesl, když byl z tohoto místa vykázán. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatele jsou pouze v rovině polemiky se závěry obecných soudů, aniž by věc posouvaly do ústavněprávní roviny, což je pro koncipování ústavní stížnosti nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.