II. ÚS 270/05
II.ÚS 270/05 ze dne 14. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. prosince 2004, č. j. 40 Co 1335/2004-139, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. července 2004, č. j. 5 C 156/2003-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků a přiznání náhrady nákladů "odvolacího" řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. července 2004, č. j. 5 C 156/2003-108, byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele), jíž se domáhal vydání rozhodnutí, že žalovaní jsou povinni uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene chůze a jízdy na pozemku ve vlastnictví žalovaných ve prospěch žalobce, jako vlastníka rekreačního objektu, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku; a dále že žalovaní jsou povinni umožnit zápis věcného břemene do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou s tím, že žádný právní předpis či smlouva neukládá žalovaným povinnost uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene a povinnost umožnit zápis věcného břemene do katastru nemovitostí. Pokud se žalovaný domáhal vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neodpovídal tomuto záměru žalobní petit, a proto se soud prvního stupně otázkou vydržení nezabýval.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 40 Co 1335/2004-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění výroku, že žaloba, aby byla určena existence práva věcného břemene ve prospěch žalobce jako vlastníka rekreačního objektu spočívající v právu chůze a jízdy, se zamítá. Odvolací soud po vysvětlení žalobce, čeho se domáhá, upravil žalobní petit se zřetelem na ustanovení § 151o odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku na určení existence práva věcného břemene, jež vzniklo vydržením. Vyšel přitom ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by byl ohledně vydržení v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Pouhé faktické užívání pozemku ve vlastnictví žalovaných právními předchůdci žalobce, případně žalobcem samotným, nepodložené konkrétními okolnostmi, z nichž lze usuzovat na přesvědčení držitele o existenci právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí práva (objektivně oprávněný důvod nabytí držby), k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nevede. Žalobce tak neprokázal jeden ze základních předpokladů, za nichž mohl právo věcného břemene ve svůj prospěch nabýt, a to existenci dobré víry, protože neprokázal okolnosti titulu držby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy přepjatě formalisticky v rozporu se zásadami občanského soudního řízení. Formalistický postup spatřoval stěžovatel v tom, že soud prvního stupně po něm vyžadoval, aby přesně citoval zákonná ustanovení občanského zákoníku, o které svůj nárok opírá, ačkoliv nebyl právně zastoupen. Soud prvního stupně rovněž nepostupoval v souladu s ustanovením § 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a neposkytl stěžovateli poučení o procesních právech. Dále namítal, že rozsudek byl vydán na základě nesprávného věcného a právního posouzení věci. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval především ze způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, jakož i s jejich právními závěry, především s otázkou vydržení. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel resp. jeho právní předchůdci splnili všechny předpoklady pro vznik věcného břemene (tj. oprávněná držba a uplynutí stanoveného času), ale soudy přihlédly pouze k tvrzením žalovaných a nikoliv k argumentaci stěžovatele.

Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hledisek výše uvedených, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel brojil především proti způsobu, jakým obecné soudy zhodnotily provedené důkazy (k jakým tvrzením účastníků řízení obecné soudy přihlédly a k jakým nikoliv), a jaké z nich vyvodily právní závěry. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se nikterak nepodává, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s výše uvedenými principy, nebo že by jejich interpretace byla v rozporu s nějakým kogentním ustanovením občanského zákoníku nebo byla natolik extrémní, aby vybočila z mezí spravedlnosti. Otázka posouzení vydržení, resp. posouzení dobré víry stěžovatele u práva odpovídajícího věcnému břemeni je jednoznačně otázkou, jejíž výklad přísluší pouze obecným soudům a Ústavní soud nemá možnost, pokud jsou dodrženy výše zmiňované principy rozhodování, žádným způsobem do nezávislého soudního rozhodnutí zasahovat. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O to se však v daném případě nejedná, neboť obecné soudy jasně a srozumitelně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, z čeho vycházely a na jakých právních závěrech svá rozhodnutí postavily.

Výtky stěžovatele směřující proti postupu soudu prvního stupně, který neměl poskytnout stěžovateli náležité poučení o procesních právech ve smyslu § 5 o. s. ř., týkající se úpravy žalobního petitu, v důsledku čehož byla žaloba zamítnuta, nemají rovněž opodstatnění. I kdyby snad bylo možno spatřovat v postupu soudu prvního stupně pochybení, bylo toto napraveno a odstraněno v rámci řízení před odvolacím soudem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. července 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.