II. ÚS 2689/09
II.ÚS 2689/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. I. B., zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem Advokátní kanceláře JUDr.Václav Korecký a Mgr. Radek Chaloupka, se sídlem v Plzni, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 320/2009 ze dne 12. srpna 2009, a usnesení Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 146/2005 ze dne 15. ledna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 2) Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dvakrát k poštovní přepravě dne 16. října 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením soudu prvého stupně rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Michaela Řezníčková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost. Stěžovatel namítá, že uvedená usnesení ve vztahu k jeho osobě ve své výrokové části porušují čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti rekapituluje, že při hlavním líčení konaném dne 15. července 2009 navrhl vyloučení předsedkyně senátu Mgr. Michaely Řezníčkové, pro pochybnosti o její nestrannosti. Podstatou návrhu byla skutečnost, že od března 2009 zveřejnila v novinách a na internetu celou řadu rozhovorů, ve kterých se opakovaně vyjádřila k průběhu procesu a naznačila svůj názor i na výsledek. Konkrétně se tak mělo stát čtyřmi články, které stěžovatel podrobně rozebírá, stejně jako obsáhle rozvádí obsah rozhodnutí obecných soudů a svých podání. V těch byla námitka podjatosti opřena dále i o skutečnost, že se uvedená soudkyně neformálně stýká se státním zástupcem a policistou činnými v dané věci. Dovolává se právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Nd 310/99 ze dne 15. září 1999 (SbNS 2000, 3: 132 Rt 14/2000). Za podstatu ústavní stížnosti označil to, že obecné soudy vyložily § 30 odst. 1 trestního řádu ústavně nekonformním způsobem. Z tohoto zákonného ustanovení totiž rozhodně nevyplývá povinnost účastníků trestního řízení, aby právně perfektním a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem prokázali, že je soudce proti nim podjatý. Na účastnících řízení lze spravedlivě požadovat toliko vznášení takových důvodů a argumentů, z nichž vyplývají pochybnosti o tom, že konkrétní soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, již se úkon přímo týká, nebo pro poměr k jinému orgánu. Zákonodárce formulací tohoto ustanovení vyjadřuje okolnost, že podjatost soudce může být i obtížně prokazatelným subjektivním vztahem k projednávané věci nebo osobám, jichž se řízení týká. Má za to, že články publikované ve sdělovacích prostředcích, pokud se v nich soudce vyjadřuje k meritu projednávané věci, hodnotí provedené důkazy a naznačuje ještě před skončením dokazování své závěry v otázkách viny obžalovaných, jak tomu je v posuzovaném případě nejen u stěžovatele ale i u dalších obžalovaných, hodnoceny v souvislosti s tím, že v konkrétním případě bylo proti soudkyni vedeno kárné řízení pro porušení jejích zákonných povinností, za což byla také kárně postižena, jsou nepochybně skutečnostmi, které nutně vyvolávají pochybnosti o nestranném rozhodování v dalším průběhu procesu.
3. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321; aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).

4. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).

5. Je také možno připomenout, že námitku podjatosti podobnou té, která je důvodem nynější ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval už v usnesení sp. zn. II. ÚS 3164/07 ze dne 22. ledna 2008. Tehdy Ústavní soud uvedl, že pochybnosti o nepodjatosti nemohou být dány tehdy, pokud média otisknou tvrzení, jimiž zkreslila skutečné vyjádření soudce, jinak řečeno pokud uveřejnila něco, co soudce sám neřekl, nebo pokud zveřejněná informace neodpovídá smyslu toho, co soudce ve skutečnosti prohlásil. Ani v nyní posuzovaném případě nemá Ústavní soud důvod na tomto postoji nic měnit. Přičemž rozhodnutí obecných soudů je založeno právě na skutečnosti, že v otištěných rozhovorech, jež předsedkyně senátu soudu prvého stupně sama neiniciovala, došlo ke zkreslení jí podaných informací. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s obecnými soudy v hodnocení informačních pramenů předmětných článků, přitom sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

6. Pokud jde o styky uvedené soudkyně s osobami zastávajícími funkce veřejné žaloby akceptuje Ústavní soud názor, že v případě dlouhodobého působení určitých osob v různých složkách justičního systému na území okresního města je přirozené, že mezi těmito osobami dochází postupně i k jiným než ryze procesním vazbám. Existenci těchto vazeb však nelze samo o sobě považovat za důvod k pochybnosti o podjatosti soudce. Byl-li by opačný názor doveden ad absurdum, tak by bylo nutné pohlížet jako na podjaté na všechny soudce déle působící v trestní agendě u určitého okresního soudu pro jejich vztahy s tamtéž působícími státními zástupci, policisty a obhájci. Argumenty, jež stěžovatel nad rámec této skutečnosti na adresu uvedené soudkyně namítal, jsou pak na úrovní ničím nepodložených domněnek. Proto v rozporu s názorem stěžovatele lze považovat za ústavně souladné, že se s nimi obecné soudy neztotožnily.

7. Ze všech shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.