II. ÚS 268/05
II.ÚS 268/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TEXTONNIA CZECH, spol. s r.o., se sídlem Kostelecká 416, Hronov, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Krakovská 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 53 Cm 74/2001, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 222/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 361/2004, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, čp. 969, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, PhD., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 53 Cm 74/2001, z něhož zjistil následující:

Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici a České poště, státnímu podniku (v původním řízení žalované), domáhala žalobou na náhradu škody uložení povinnosti zaplatit společně a nerozdílně částku 80.236,86 USD s příslušenstvím. Škoda stěžovatelce údajně vznikla opožděným doručením dokumentů bance Credit Industriel et Commercial v Paříži, která ve prospěch stěžovatelky otevřela akreditiv. Příslušná francouzská banka akreditiv neproplatila, neboť potřebné dokumenty jí byly předloženy až dne 5. 1. 2000, ačkoli platnost akreditivu skončila dne 30. 12. 1999. Vedlejší účastnice na svou obranu uvedla, že za opožděné doručení zásilky dle Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy, revize 1993, nenese odpovědnost. Pokud stěžovatelka nijak nespecifikovala požadovaný způsob doručení zásilky do zahraničí, zaslala zásilku doporučeně leteckou poštou prostřednictvím České pošty, státního podniku, neboť předpokládala, že sedm pracovních dnů je dostatečná doba pro včasné doručení zásilky tímto způsobem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 53 Cm 74/2001, žalobu proti České poště, státnímu podniku, zamítl (výrok I.), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 80.236,86 USD s úroky z prodlení ve výši 6 % z dlužné částky ode dne 31. 12. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vyšel z toho, že vedlejší účastnice, mimo to, že byla avizující bankou ve smyslu ustanovení § 688 obchodního zákoníku, na sebe vzala kromě závazku oznámit otevření akreditivu i závazek doručit vystavující bance dokumenty. I při tomto úkonu měla postupovat s odbornou péčí a obezřetně. Pokud dokumenty nedoručila včas, resp. zvolila nevhodný způsob doručení, porušila své povinnosti ze závazkového vztahu.

Vedlejší účastnice se proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolala. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 5 Cmo 198/2002, rozsudek soudu prvého stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že dispozici s akreditivními dokumenty nelze posuzovat jako úkony, na něž lze aplikovat práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o otevření dokumentárního akreditivu. Soudu prvého stupně uložil, aby se věnoval otázce, zda mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí vznikl vztah zakládající povinnost doručit předmětné dokumenty, jaký konkrétní obsah toto ujednání mělo a zda vedlejší účastnice své povinnosti porušila. Za předpokladu, že soud dospěje k závěru, že žádný právní vztah mezi stranami nevznikl, zavázal jej posoudit, zda vedlejší účastnice neporušila obecnou povinnost předcházet škodám podle § 415 občanského zákoníku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 53 Cm 74/2001, žalobu proti vedlejší účastnici zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud vázán pokyny odvolacího soudu dospěl k závěru, že se nejedná o spor z akreditivu. Vedlejší účastnice měla ohledně akreditivu postavení avizující banky a tuto povinnost oznámit otevření akreditivu řádně splnila. Stěžovatelka změnila svá skutková tvrzení, když nově žalovanou částku požadovala z titulu zasílatelské smlouvy. Tomuto závěru soud přisvědčil. S ohledem na oprávněnou námitku promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice, nárok z této smlouvy stěžovatelce nemohl být přiznán. Soud se dále zabýval i otázkou, zda vedlejší účastnice neporušila obecnou povinnost předcházet škodám podle § 415 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že tuto povinnost vedlejší účastnice neporušila.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Cmo 222/2003, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně, že mezi stranami byla uzavřena zasílatelská smlouva, a dodal, že vedlejší účastnice, coby zasílatel, smlouvu porušila. Vzhledem k důvodné námitce promlčení však nebylo možné žalobě vyhovět. Splnění povinnosti předcházet škodám pak podle názoru odvolacího soudu nebylo nutné dále zkoumat, neboť toto ustanovení dopadá toliko na případy, kdy je prokázáno, že mezi stranami neexistoval smluvní vztah.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 361/2004, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že právní posouzení případu vrchním soudem bylo správné a jiné důvody pro vyhovění dovolání nezjistil. Dovolání proto shledal nedůvodným.

Stěžovatelka napadla všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Předně nesouhlasí s právním názorem, že právní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí, týkající se doručení akreditivních listin do zahraničí, nemá nic společného s akreditivem. Podle jejího názoru je správný závěr přesně opačný, který je údajně podporován i publikací nazvanou Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, revize 1993, vydanou Mezinárodní obchodní komorou. Ani zákonná úprava nevylučuje závěr, že doručování akreditivních dokumentů se samotným akreditivem souvisí. Stěžovatelka tvrdí, že neměla jinou možnost, než doručit dokumenty do místa určení prostřednictvím vedlejší účastnice. Polemizuje i s právním závěrem, že právní vztah mezi stranami byl posouzen jako smlouva zasílatelská. Stěžovatelka údajně neměla v úmyslu uzavřít s vedlejší účastnicí novou smlouvu, nýbrž předat jí dokumenty k doručení do zahraničí v rámci plnění povinností podle dokumentárního akreditivu. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že se náležitě nevypořádaly s její argumentací a interpretaci a aplikaci příslušných právních norem provedly svévolně.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastnici řízení, Komerční banku, a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Ztotožňuje se i se závěry odvolacího a dovolacího soudu.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky stran skutkových zjištění a právního hodnocení odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za zásadní považuje, že vedlejší účastnice byla v postavení avizující banky, nikoli v postavení banky, která akreditiv otevřela nebo jeho otevření potvrdila. Jako osobu zavázanou z akreditivu ji tedy nelze označit ani podle obchodního zákoníku ani podle Jednotných zvyklostí a pravidel. Skutečnost, že vedlejší účastnice při plnění svých závazků ze zasílatelské smlouvy pochybila, účastník v rozhodnutí konstatoval. Vzhledem k okolnostem případu, které jsou rozvedeny v odůvodnění, však soud žalobě proti ní vyhovět nemohl. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že jeho postupem nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podle jeho názoru je ústavní stížnost vedena snahou, aby Ústavní soud znovu přezkoumal věc z pohledu zákonnosti.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že posoudil dovolání z hlediska uplatněných důvodů a ve svém rozhodnutí se vypořádal s konkrétními námitkami stěžovatelky. Domnívá se, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla jeho postupem porušena. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta

Vedlejší účastnice, Komerční banka, a.s., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že postup soudů byl v posuzované věci zcela v souladu s právními předpisy, obecné soudy se s právní argumentací obou stran dostatečně vypořádaly, skutkový stav zjistily řádně a vyvodily z něj podložené a logické právní závěry. Svůj právní názor ve věci pak náležitě odůvodnily. V jejich postupu nelze spatřoval žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka svá tvrzení o tom, že doručení akreditivních listin souvisí s akreditivem, nedokládá odkazem na platné právní předpisy a vedlejší účastnice je přesvědčena o tom, že takový závěr z nich nelze dovodit. Nevyplývá ostatně ani ze Zásad Mezinárodní obchodní komory. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že právní režim doručování dokumentů není právními předpisy výslovně určen a možnost posouzení právního vztahu mezi stranami jako smlouva zasílatelská vznesla sama stěžovatelka ve svém podání ze dne 3. 2. 2003, přičemž zřejmě nevzala v potaz kratší promlčení dobu u nároků z opožděného doručení zásilky podle § 399 obchodního zákoníku. Vedlejší účastnice se domnívá, že podáním ústavní stížnosti stěžovatelka míní využít Ústavní soud jako další instanci soudní soustavy. Vedlejší účastnice proto navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl nebo jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávnost skutkových zjištění a nesouhlasí ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda se právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řídí právní úpravou dokumentárního akreditivu, zasilatelské smlouvy, resp. zda se vůbec jedná o smluvní vztah či se na něj vztahuje obecná občanskoprávní úprava náhrady škody. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.

Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že vedlejší účastnice stěžovatelce oznámila otevření dokumentárního akreditivu jinou zahraniční bankou. Své povinnosti plynoucí z postavení banky avizující vedlejší účastnice splnila řádně. Na rozdíl od stěžovatelky soudy dospěly k závěru, který podložily odkazem na příslušné právní předpisy, že stěžovatelka nebyla povinna zasílat akreditivní dokumenty prostřednictvím avizující banky. K takovému postupu se nezavázala ani smluvně. Dopis, kterým vedlejší účastnice otevření akreditivu stěžovatelce oznamovala, kvalifikovaly mimo jiné jako nabídku možnosti zaslat dokumenty do zahraničí jejím prostřednictvím. Pokud stěžovatelka tuto nabídku předložením dokumentů vedlejší účastnici k odeslání akceptovala, konkludentně uzavřela s vedlejší účastnicí zasílatelskou smlouvu. Soudy v tomto směru akceptovaly právní posouzení, které ve svém přípisu ze dne 3. 2. 2003 (na č.l. 76 spisu, usnesením vydaným při ústním jednání konaném dne 25. 3. 2003 soud prvého stupně změnu žalobních tvrzení připustil) navrhla sama stěžovatelka, ačkoli nyní s tímto závěrem polemizuje. Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že vedlejší účastnice v pozici zasílatele nepostupovala s odbornou péčí a porušila tím své závazky z této smlouvy. Vedlejší účastnice však uplatnila námitku promlčení, když žalobu stěžovatelka podala až po uplynutí promlčení doby podle ustanovení § 399 obchodního zákoníku. Stěžovatelka proto nemohla být ve sporu úspěšná.

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy) . V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.