II. ÚS 2679/09
II.ÚS 2679/09 ze dne 8. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Ing. D. F., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 č. j. 30 Cdo 1574/2009-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2009 a doplněnou podáním doručeným dne 2. 11. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dovolací soud ve svém rozhodnutí nereagoval na přípustnou argumentaci stěžovatele týkající se skutkových zjištění odvolacího soudu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že namítaný logický rozpor ve svém dovolání velmi podrobně odůvodnil a k úplnosti scházel jen onen logický rozpor graficky znázornit pomocí Vennových diagramů. Dovolací soud pouze obecně konstatoval, že skutkový závěr odvolacího soudu není v rozporu s obsahem spisu a s provedeným dokazováním, ani není zatížen logickým rozporem. Jakákoli bližší konkretizace vyvracející argumentaci stěžovatele v odůvodnění napadeného rozsudku schází. To způsobuje částečnou nepřezkoumatelnost předmětného rozsudku.

Stěžovatel své podání doplnil přípisem ze dne 18. 12. 2009. Vzhledem k tomu, že je sepsal sám, nikoli jeho právní zástupce, Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout.

Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2007 č. j. 59 Co 94/2006-146, jemuž stěžovatel vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se v daném rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvého stupně stran vzniku a posléze, v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele, zániku uvedeného závazkového právního vztahu (smlouvy o dílo), existence a výše bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor stěžovatele. Avšak po zopakovaní důkazů dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně k závěru, že vznesenou námitku promlčení je třeba považovat za důvodnou a nárok stěžovatele za promlčený. Dovolací soud v rámci přezkumu rozhodnutí s odkazem na příslušné části spisu týkající se dokazování a ustálenou judikaturu obecných soudů dospěl k závěru, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nelze tomuto rozhodnutí ničeho vytknout a je správné.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

Ústavní soud především konstatuje, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu návrhu jednoznačně uvedl, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, zaměřil se Ústavní soud na to, zda v této fázi řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ústavní soud ovšem musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Brojí-li stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí, nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05).

Stěžovatel tak neučinil. Od Ústavního soudu zřejmě očekával, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavil tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. V ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu nenabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, co svými námitkami sleduje. Úkolem Ústavního soudu nebylo, jak se asi zřejmě domníval stěžovatel, dohledávat v soudním spise a podaných opravných prostředcích, v jakém ohledu jeho tvrzení o logickém rozporu v hodnocení důkazů nebyla zohledněna dovolacím soudem, a především jaké důsledky by na konečné rozhodnutí soudů ve věci samé tato skutečnost mohla mít. Nicméně ani po podrobném seznámení se s obsahem odůvodnění předloženého rozhodnutí nelze Nejvyššímu soudu z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu dovolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Napadené rozhodnutí je založeno na racionálním a přesvědčivém argumentačním základě a Ústavní soud nemá v tomto směru důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů.

Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.