II. ÚS 2675/09
II.ÚS 2675/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Valo, advokátem, Advokátní kancelář Hartman, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2009, č. j. 8 Afs 93/2008-235, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České národní banky, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, a ATLANTIK finanční trhy, a. s., IČ: 262 18 062, se sídlem Vinohradská 230, 100 00 Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdil, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho základních práv. Uvedl, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvedl, že postupem soudu bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3, a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle nichž státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a podle nichž jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zasaženo bylo též do práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. 5 Ca 197/2007-178, kterým bylo k jeho oznámení rozhodnuto, že není osobou zúčastněnou na řízení ve věci žalobce ATLANTIK finanční trhy, a. s., proti žalované České národní bance, vedeném o žalobě proti rozhodnutí České národní banky ze dne 5. 4. 2007, č. j. 2007/1366/110. V tomto řízení rozhodla Česká národní banka, že se žalobce ATLANTIK finanční trhy, a. s., dopustil správních deliktů a za to mu byla uložena peněžitá pokuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že tímto postupem obecných soudů byl dotčen ve svých základních právech v rozsahu, jak je uvedeno shora. Podle jeho názoru tomu tak bylo proto, že ve správních rozhodnutích je popsán skutek, v němž je spatřován správní delikt Obchodníka s cennými papíry. To se ho jako jeho klienta dotýká, neboť může být základem pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči tomuto obchodníkovi. Z toho dovozoval, že je zúčastněnou osobou ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, neboť byl uvedeným řízením přímo dotčen ve svých právech. V ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení a vyložil své důvody pro závěr, že došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.

Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení jím citovaných článků Ústavy České republiky dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčeného ustanovení zákona o soudním řádu správním, je polemikou s výkladem procesního pravidla obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu z důvodů výše uvedených nepřísluší. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatele, samo o sobě porušení principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.