II. ÚS 2673/12
II.ÚS 2673/12 ze dne 27. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. Josefa Dvorského, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 690/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2011 ve věci sp. zn. 9 Co 778/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 8. 2010 ve věci sp. zn. 27 C 288/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušen právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušeno mělo být současně i ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Okresní soud v Děčíně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 210 210,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného města Rumburk v důsledku trestné činnosti jeho bývalého starosty Václava Pohla protiprávním vybíráním poplatků v celkové výši minimálně 25 milionů korun na parkovištích nákladních vozů před hraničním přechodem v blízkosti města. Okresní soud žalobu k námitce promlčení zamítl, neboť dospěl k závěru, že k vybírání poplatků, jímž se měl žalovaný obohacovat, docházelo v období od 1. 1. 1995 do 10. 11. 1998, tříletá objektivní promlčecí doba tedy počala běžet dnem následujícím po zaplacení jednotlivých poplatků, a byla-li proto žaloba podána dne 4. 6. 2008, je zjevné, že žalované právo se promlčelo před jejím podáním. Dle názoru okresního soudu došlo přitom také k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, jelikož právní předchůdci stěžovatele (autodopravci Libor Kotrmon a Stanislav Kupka), kteří mu postoupili své pohledávky za žalovaným, se dozvěděli o tom, že se na jejich úkor žalovaný bezdůvodně obohatil, nejpozději v roce 2005, kdy byli v rámci trestního řízení vyslýcháni jako svědci. Okresní soud současně konstatoval, že není na místě aplikovat desetiletou promlčecí dobu dopadající na případy úmyslného bezdůvodného obohacení, neboť v trestním řízení nebyla trestná činnost bývalého starosty (jenž v průběhu tohoto trestního řízení zemřel) prokázána a na základě provedeného dokazování ji soud v řízení nedovodil.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, přičemž v odůvodnění konstatoval, že v daném případě nemohlo na straně žalovaného dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací byly placeny na základě obecně závazné vyhlášky města Rumburk ze dne 29. 12. 1994 vydané podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění. Tato obecně závazná vyhláška byla platná, účinná a závazná, na což nemohl mít vliv ani její případný rozpor se zákonem, neboť právní předpis platí i tehdy, je-li v rozporu s ústavním pořádkem, zákonem či jiným právním předpisem, až do doby, dokud nedojde zákonem stanoveným způsobem k jeho zrušení či změně. Předmětná vyhláška byla zrušena až s účinností ode dne 19. 1. 2000 jinou vyhláškou města Rumburk. Vznikla-li dopravcům povinnost platit poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací na základě platného a účinného právního předpisu, není plnění takto nabyté bezdůvodným obohacením.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechny tři ve věci rozhodující soudy opomenuly vyřešit nejpodstatnější otázku celého sporu, tj. zda prospěch získaný na základě vyhlášky, jejíž původ byl Krajským i Vrchním státním zastupitelstvím shledán v trestné činnosti bývalého starosty žalovaného, mohl být prospěchem poctivým. Jinými slovy, obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda příjem města Rumburk získaný na základě vyhlášky, jež obsahovala zcela nepravdivé a zavádějící údaje a která byla vydána na základě trestné činnosti tehdejšího představitele města Rumburk, je či není příjmem plynoucím z nepoctivých zdrojů. Soudy se přitom vůbec nepokusily o zjištění, zda k trestné činnosti bývalého starosty došlo, či nikoli. Žádný ze soudů se dle stěžovatele nezabýval ani vazbou mezi trestnou činností Václava Pohla a předmětnou vyhláškou města Rumburk. Stěžovatel se přitom domnívá, že podmínkou nepoctivosti není předchozí autoritativní rozhodnutí o tom, že prospěch byl získán nedovoleným způsobem (např. trestnou činností). Stěžovatel připomíná, že pokud by soudy konstatovaly v případě žalované částky její nepoctivý původ, vztahovala by se na daný případ desetiletá promlčecí doba, a žaloba by tak nemohla být zamítnuta z důvodu vznesené námitky promlčení.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že obecné soudy mohly předmětnou vyhlášku vyhodnotit jako nicotný právní akt (paakt), který od počátku nebyl právním předpisem, byť tak formálně působil. Obecným soudům stěžovatel rovněž vytýká, že neprovedly důkazy, jejichž provedení předkládal k prokázání nepoctivého způsobu nabytí žalované částky. V závěru doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení nebylo nikdy prokázáno, kdy začala právním předchůdcům stěžovatele běžet subjektivní promlčecí doba a kdy se měli dozvědět o tom, že se město Rumburk na jejich úkor (bezdůvodně) obohatilo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatele, že se ve věci rozhodující soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda žalovaná částka nepochází z nepoctivých zdrojů, neboť neřešily otázku, zda obecně závazná vyhláška, na jejímž základě byly vybrány poplatky i od právních předchůdců stěžovatele, nebyla vydána v důsledku trestné činnost bývalého starosty města Rumburk.

Určující pro hodnocení důvodnosti projednávané věci je přitom část odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud konstatoval: Stěžejní pro posouzení věci odvolacím soudem byla úvaha, dle níž na straně žalovaného nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, nabyl-li žalovaný majetkový prospěch na základě právního vztahu založeného platnou a účinnou obecně závaznou vyhláškou města Rumburk. Tuto tezi však dovolatel nikterak nevyvrací a pouze lakonicky podotýká, že "toto vůbec není předmětem jednání." Mělo-li však poskytování plnění žalovanému své opodstatnění v relevantních ustanoveních právního předpisu, pak by je jen stěží bylo možno označit za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. I v případě, že by vybírání těchto poplatků bylo nějakým způsobem doprovázeno trestnou činností určité osoby, nemohlo by být při řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odhlédnuto od toho, že skutečností vylučující závěr o vzniku bezdůvodného obohacení je existence řádného (tedy majícího oporu v právním řádu) nabývacího důvodu. Dovodil-li tedy odvolací soud, že v daném případě mělo nabývání majetkového prospěchu žalovaným prostřednictvím vybírání poplatků oporu v právním předpise, a právě s ohledem na tuto úvahu žalobu zamítnul, přičemž dovolatel, byť v nejmenším, nepředestřel argumenty zpochybňující závěr o existenci právního důvodu majícího podobu platné a účinné obecně závazné vyhlášky, pak zde není prostoru pro to, aby Nejvyšší soud, vázán dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a jeho výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005), mohl shledat dovolání přípustným a případně i důvodným. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Z citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu tak vyplývá, že klíčovou právní otázkou projednávané věci je, zda plnění na základě obecně závazné vyhlášky, jež měla být vydána nezákonným způsobem, může představovat bezdůvodné obohacení obce, která tuto obecně závazná vyhlášku vydala. Současně z tohoto odůvodnění vyplývá, že takovou otázku stěžovatel v rámci dovolacího řízení k posouzení nepředložil. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádnou konkrétní námitku nevznáší, a tedy výše uvedený závěr dovolacího soudu nikterak nerozporuje.

Z hlediska principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, tak Ústavnímu soudu nepřísluší se touto klíčovou otázkou projednávané věci meritorně zabývat, neboť její posouzení náleží ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, výlučně Nejvyššímu soudu. Pokud tedy v důsledku obsahu dovolání, jež bylo čistě v dispozici stěžovatele, neměl Nejvyšší soud možnost se touto otázkou věcně zabývat, nemá tuto možnost ani Ústavní soud.

Pouze zcela nad rámec tak Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti předkládá jako fakt, že inkriminovaná obecně závazná vyhláška byla nezákonná, dle mínění Ústavního soudu však nelze přehlížet, že z části spisového materiálu, kterou stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, vyplývá, že tato vyhláška města Rumburk ze dne 29. 12. 1994 byla dle tvrzení žalovaného přezkoumána Okresním národním výborem v Děčíně (patrně Okresním úřadem v Děčíně), jenž její rozpor se zákonem neshledal.

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelem dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy tak v dané věci zjevně nedošlo.

Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud tak z uvedených důvodů stěžovatelův návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2013

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.