II. ÚS 267/05
II.ÚS 267/05 ze dne 20. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti ADAMOV - SYSTEMS, a. s., IČ: 46995919, se sídlem Mírová 2, Adamov, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 1 Afs 16/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že postup soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, odporuje základním zásadám právního státu, jak jsou vyjádřeny zejména v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4., čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, a v čl. 2 a hlavě páté Listiny. Z důvodu procesní ekonomie považuje za vhodné zrušit též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2004, které napadenému rozsudku předcházelo.

Z obsahu stěžovatelčina podání a napadeného rozhodnutí vyplývají následující podstatné skutečnosti. Finanční úřad v Blansku vyměřil stěžovatelce rozhodnutím ze dne 25. 2. 1999, č. j. 16693/99/283911/6619, daň z příjmu za rok 1995 ve výši 698.545 Kč. Finanční ředitelství v Brně v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 14. 2. 2000, č. j. 110-3034b/99-0106, zvýšilo předepsanou částku na 1.091.985 Kč. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou shledal Krajský soud v Brně nedůvodnou a zamítl ji (rozsudek ze dne 14. 8. 2002, č. j. 30 Ca 257/2006-46). Proti rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 663/02, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Pak se obrátila na Ministerstvo financí se žádostí o prominutí daně, které ministerstvo nevyhovělo. Následně stěžovatelka požádala Finanční úřad v Blansku o ověření neplatnosti předmětného daňového výměru s tím, že postrádá základní náležitosti stanovené § 32 odst. 2 písm. b), resp. d), zák. č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/92 Sb."); chybí datum podpisu rozhodnutí a odkaz na hmotně právní i procesní předpis ve výroku je chybný. Přípisem ze dne 16. 7. 2003 finanční úřad stěžovatelku informoval, že pro ověření neplatnosti není důvod a vysvětlil proč. Stěžovatelka reagovala podáním správní žaloby, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem finančního úřadu, spočívajícím v nezahájení řízení o osvědčení neplatnosti daňového rozhodnutí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2004 žalobu odmítl. Dle jeho názoru nelze ve skutečnosti, že správce daně žádosti stěžovatelky nevyhověl, spatřovat nezákonný zásah. Navíc podle § 85 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") je žaloba nepřípustná, lze-li se nápravy či ochrany domáhat jinými právními prostředky, přičemž proti předmětnému platebnímu výměru se stěžovatelka mohla bránit odvoláním a správní žalobou, čehož ostatně využila. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností s tím, že je nezákonné.

Nejvyšší správní soud neshledal podanou kasační stížnost důvodnou a rozsudkem napadeným touto ústavní stížností ji zamítl. V odůvodnění podal výklad právní úpravy ochrany proti nezákonným zásahům, včetně srovnání se stavem před nabytím účinnosti s. ř. s. Připomněl také, že se uplatňuje princip subsidiarity, přičemž s. ř. s. nestanoví konkrétně, jaké právní prostředky možnost domáhat se ochrany dle § 82 s. ř. s. vylučují. Každopádně existuje-li nějaký, s. ř. s. nedává žalobci na výběr, kterým právním prostředkem proti zásahu brojit. Žaloba dle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. je takovým prostředkem leda tehdy, pokud právní řád jiné prostředky neposkytuje. Rozhodující přitom je, zda právní řád možnost bránit se jinými prostředky nepřipouští objektivně, nikoliv zda je lze v konkrétním případě použít zrovna v době podání žaloby proti zásahu správního orgánu. Dle kasačního soudu tedy není žaloba přípustná ani tehdy, vyčerpala-li stěžovatelka již dříve právní prostředky ochrany proti platebnímu výměru, ale s výsledky řízení není spokojena. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou neplatnosti předmětného platebního výměru a jejích eventuelních důsledků. Poukázal na skutečnost, že nulitu nekonstatovalo ani finanční ředitelství v řízení o odvolání proti platebnímu výměru ani správní soud v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu. Stěžovatelka v žádném z těchto řízení nulitu nenamítala. Navíc otázku nicotnosti tyto orgány zkoumají z úřední povinnosti.

Stěžovatelka ovšem s takovým výkladem nesouhlasí. Je přesvědčena, že krajský soud neměl žalobu odmítat, a učinil-li tak, zkrátil ji na základních právech. Kasační soud měl pak toto pochybení napravit. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do několika okruhů:

1) Proti předmětnému sdělení správce daně není žádný opravný prostředek přípustný; poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 230/02, sp. zn. III. ÚS 723/2000, sp. zn. IV. ÚS 726/2000, sp. zn. IV. ÚS 355/01, IV. ÚS 390/01, sp. zn. IV. ÚS 471/02, a zejména pak na nález, sp. zn. II. ÚS 31/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka"), sv. 16, str.]. Z vyslovených závěrů stěžovatelka dovozuje, že nevyčerpání všech procesních prostředků nezakládá nepřípustnost její žaloby, protože proti napadenému sdělení ani žádné jiné podání než správní žalobu podat nemohla. Před účinností s. ř. s., který zavedl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, bylo možno se domáhat ochrany proti sdělení správce daně, že nevyhověl žádosti o ověření neplatnosti svého rozhodnutí, rovnou podáním ústavní stížnosti. Kdyby existoval nějaký opravný prostředek, podle názoru stěžovatelky by Ústavní soud takové návrhy odmítal jako nepřípustné. Výše citovaná rozhodnutí ale dokládají, že tomu tak není. 2) Dále stěžovatelka připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (7Afs 33/2003) a Ústavního soudu (II. ÚS 230/02 ), kde oba soudy dospěly k závěru, že jednání správce daně, spočívající v nevydání osvědčení dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/92 Sb., nelze považovat za nečinnost, nýbrž za nezákonný zásah. Z toho také dovozuje přípustnost své žaloby.

3) Stěžovatelka poukazuje také na rozdílný přístup jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu, kdy v posuzované věci byla její kasační stížnost odmítnuta, ačkoliv v případech skutkově identických Nejvyšší správní soud rozsudky krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (7 Afs 84/2004 a 7 Afs 100/2004). Protiústavní aspekt pak ještě zdůrazňuje fakt, že takto odlišně přistoupil k hodnocení procesní správnosti správních rozhodnutí (správně zřejmě "postupu stěžovatelky"). Kasační soud se tak dle názoru stěžovatelky dopustil jurisdikční libovůle, což odporuje základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování soudních orgánů, včetně soudů; odkazuje k tomu na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 470/97.

Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokátky, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpala stěžovatelka opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je přípustný.

K hodnocení uvedených formálních náležitostí považuje Ústavní soud za vhodné rozvést, že jeho náhled musel počínaje 1. 1. 2003 doznat změny v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Ve svých rozhodnutích vycházejících z právní úpravy účinné do té doby (např. sp. zn. II. ÚS 230/02, III. ÚS 723/2000 a další) Ústavní soud vyslovil tezi, že počátkem lhůty pro podání ústavní stížnosti je okamžik, kdy stěžovatel obdržel sdělení správce daně, že neplatnost svého rozhodnutí dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/92 Sb. neověří. Soudní řád správní ale nově upravil instituty umožňující fyzickým a právnickým osobám bránit se u správních soudů proti nezákonným zásahům správních orgánů, jež nemají charakter rozhodnutí; Nejvyšší správní soud k tomu ostatně podal v napadeném rozsudku podrobný výklad, na který Ústavní soud odkazuje. Ústavní soud tedy konstatuje, že za okamžik rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti považuje až doručení rozsudku kasačního soudu.

Poté Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti v rozsahu vymezeném stěžovatelkou a v mezích kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že je nutno návrh z níže uvedených důvodů odmítnout. Ve věci již s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nebylo třeba činit žádné další úkony, neboť skutkový stav je z obsahu stěžovatelkou předložených listin dostatečně zřejmý a povaha námitek stěžovatelky to ani nevyžadovala.

K samotnému hodnocení návrhu je nutno předeslat, že skutkový rámec posuzovaného případu se zásadně odlišuje od případů týkajících se ověřování neplatnosti dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/92 Sb., které Ústavní soud řešil v minulosti. Rozhodnutí správce daně, jehož neplatnost stěžovatelka požadovala vyslovit, bylo totiž dříve věcně přezkoumáno v rámci odvolacího řízení, v řízení o správní žalobě a nakonec i o ústavní stížnosti. S tím, že teprve poté, co se tato cesta ukázala pro stěžovatelku neschůdnou, namítla, že existují důvody pro vyslovení neplatnosti.

Ve světle uvedené skutečnosti nelze v žádném případě stěžovatelce přisvědčit, že jí bylo upřeno právo domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Daňové rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena právní povinnost, nezávislý soud věcně přezkoumal. V rámci tohoto přezkumu se zabýval též otázkou platnosti předmětného daňového rozhodnutí; taktéž činil v rámci odvolacího řízení i odvolací orgán. Žádný důvod pro konstatování nulity nezjistil, sama stěžovatelka v průběhu těchto řízení neplatnost daňového výměru ani nezmínila. Právo na soudní ochranu nelze vykládat jako zcela bezbřehé, jak to činí stěžovatelka. Konkrétní pravidla pro možnost jeho uplatnění stanoví procesní řády. Tak jako ostatní běžné zákony, i tyto přísluší interpretovat obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich postup přehodnocovat. Jiný výklad by jej stavěl do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17)]; těm ale posuzovaný případ neodpovídá. Ústavní soud považuje výklad přípustnosti žaloby dle ust. § 82 a násl. s. ř. s. podaný Nejvyšší správním soudem za ústavně konformní a plně se s ním ztotožňuje. Tento postoj není v rozporu se starší judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje; žádné rozhodnutí nevylučuje, aby správní soud možnost při zkoumání přípustnosti žaloby dle ust. § 82 a násl. s. ř. s. za rozhodující považoval to, zda právní řád žalobci prostředek k ochraně jeho práv objektivně poskytuje.

Dle názoru Ústavního soudu byl v případě stěžovatelky naplněn smysl čl. 36 odst. 2 Listiny a nezávislým soudem jí byla poskytnuta dostatečná ochrana před dopady činnosti veřejné správy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

V této souvislosti budiž ještě doplněno, že neobstojí stěžovatelčina argumentace o porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť žádné z uvedených ustanovení nezakotvuje přímo ústavně zaručené subjektivní veřejné právo. Jejich obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů (srov. rozhodnutí I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 52, či rozhodnutí II. ÚS 404/98, tamtéž, svazek 16, nález č. 151).

Pokud jde o další námitku, že z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že postup správce daně dle § 32 odst. 7 zák. č. 337/92 Sb. může znamenat nezákonný zásah, nikoliv nečinnost, není s názorem kasačního soudu vysloveném v napadeném rozsudku v žádném rozporu. Nejvyšší správní soud zde pouze konstatoval, že stěžovatelka měla jinou možnost obrany, proto je žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle procesního rádu nepřípustná.

Konečně poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 Afs 84/2004 a 7 Afs 100/2004, kdy soud v podstatě totožné věci postupoval odlišně od nyní posuzovaného případu, nezakládá ani toto důvod k rušení napadeného rozsudku. Neboť je-li v jednom případě napadené rozhodnutí rušeno pouze z formálních důvodů (aniž by se soud jakkoliv dotkl merita), pro které jiný senát nepovažuje za vhodné napadené rozhodnutí rušit, sféry ústavních práv účastníka se to nijak nedotkne. Byť jde samozřejmě o jev nežádoucí. Krom toho nespadá do kompetence Ústavního soudu sjednocovat procesní postup soudů obecných.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2006

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.