II. ÚS 2666/09
II.ÚS 2666/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Hnězdenská 735/6, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2009 č. j. 0 Nt 920/2009-40 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 44 To 461/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínkystanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel je spolu s dalšímu pěti osobami stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). V dané souvislosti Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 10. 8. 2009 č. j. 0 Nt 920/2009-40 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a současně dle § 73a odst. 1 trestního řádu zamítl žádost o nahrazení důvodu vazby přijetím peněžité záruky. Stížnost podaná navrhovatelem proti rozhodnutí o vzetí do vazby byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 44 To 461/2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v jeho vazební věci nebyla ústavně konformním způsobem interpretována "přípustnost aplikace" § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Má za to, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude jednat způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení trestního řádu a obecné soudy v tomto smyslu ani svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Ani v jednom z ústavní stížností napadených rozhodnutích pak nebyl výslovně zmíněn důvod vedoucí k závěru, že vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.

Nedůvodnost koluzní vazby shledává stěžovatel v okolnosti, že všichni spoluobvinění byli k datu rozhodování o vazbě již vyslechnuti. Pokud se jedná o další nevyslechnuté svědky, tyto soud prvního stupně v rozporu s judikaturou Ústavního soudu blíže nespecifikoval, přičemž stěžovatel odmítá argumentaci soudu, podle níž identitu svědků není možné uvést z "taktických důvodů". Nedůvodnost koluzní vazby podle stěžovatele dokládá také skutečnost, že v průběhu dvou měsíců od počátku omezení jeho osobní svobody neprovedl policejní orgán žádný procesní výslech a stěžovateli a jeho obhájci není ani známo, že by nějaký výslech svědků byl v budoucnu zamýšlen.

Stěžovatel dále výslovně nesouhlasí se zdůvodněním předstižného důvodu vazby soudem prvního i druhého stupně a dovozuje "flagrantní porušení zásady presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny". Vytýká jim, že vazební důvod vyvodily z trestní minulosti, která se datuje do roku 1997, kdy byl odsouzen k peněžitému trestu, dále v rozporu se skutkovým stavem dokumentovaným v trestním spise nalézací soud tvrdil, že u něj byly zajištěny drogy, a odkázal na možný finanční prospěch stěžovatele plynoucí z trestné činnosti, což však nebylo ničím podloženo. Stížnostní soud pak přihlédl k trestním řízením vedeným v současné době proti stěžovateli, v nichž však byl částečně obžaloby již zproštěn. S ohledem na výše uvedené stěžovatel závěrem proto navrhl zrušení obou rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudnísoustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a inidividualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce napadená rozhodnutí a vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení Městského soudu v Praze, resp. jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, je patrné, že obecné soudy velmi pečlivě zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, které je vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. b) a c). Své stanovisko v této věci přezkoumatelným způsobem odůvodnily, čímž, navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci, dostály požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody.

Obecné soudy shledaly obavu z ovlivňování případných spolupachatelů a svědků stěžovatelem, coby kriteria pro koluzní důvod vazby, ze závěru o pravděpodobném podílu dalších osob na vytýkaném jednání, a to různými formami. Soud prvního stupně výslovně zmínil především tzv. vařiče, z nichž zajištěn a vyslechnut byl pouze jeden, ovšem jak soud zjistil z předloženého spisového materiálu, nebyl jediný, s kým stěžovatel spolu s dalšími obviněnými spolupracoval. Stejně tak podle soudu panovala obava, že stěžovatel by mohl ovlivňovat i odběratele, resp. dealery drog, jmenovitě např. A. L., a další osoby, které s léky a drogami rovněž manipulovaly. Shora nastíněná konkretizace existence důvodu koluzní vazby obstojí podle názoru Ústavního soudu i před kritérii, které v minulosti naznačil ve své judikatuře a na něž stěžovatel odkázal. Z tohoto pohledu také soud prvního stupně nepochybil, pokud odmítl blíže identifikovat jednotlivé osoby s poukazem na možné zmaření jejich trestního stíhání, narušení průběhu vyšetřování (jež je v prvopočátcích, jak zdůraznil stížnostní soud) a možného porušení zákona o utajovaných informacích. Jeho důvody lze považovat za legitimní.

Pokud se jedná o námitku týkající se nedůvodnosti vazby koluzní doloženou údajnou nečinností orgánů činných v trestním řízení v době omezení osobní svobodystěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že samotná skutečnost, že případně nedošlo k realizaci výslechů soudem avizovaných svědků, nemusí nutně vést k závěru o nečinnosti příslušných orgánů, neboť tento stav mohl být například zapříčiněn tím, že se orgánům nepodařilo dosud uvedené svědky zajistit, resp. předvolat či předvést k výslechu. Na nečinnost orgánů nepoukazuje ani okolnost, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně byl vzat do vazby soudem prvního stupně zmiňovaný A. L.

I v případě vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu má Ústavní soud za to, že obecné soudy svou obavu vedoucí ke vzetí stěžovatele do vazby krátce, avšak dostatečně odůvodnily. Ústavní soud nemá nic, co by jim z ústavněprávního hlediska vytkl. K námitce stěžovatele, že nebyl respektován princip presumpce neviny, Ústavní soud uvádí, že stížnostní soud se poukazem na trestní stíhání vedená proti stěžovateli vyjádřil k osobě stěžovatele, nejednalo se tedy z jeho strany o porušení presumpce neviny, resp. konstatování viny stěžovatele v uvedených trestních kauzách. Rovněž i další námitky stěžovatele nebyly shledány opodstatněnými. Jednak se nezakládá na pravdě tvrzení stěžovatele ohledně zmínky soudu prvního stupně o drogách údajně zajištěných u stěžovatele, a co se týče jeho trestní minulosti odůvodňující vazbu předstižnou, s touto výhradou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, pročež Ústavní soud na něj odkazuje. Existence obou důvodů vazby pak v podstatné míře eliminovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, jak již naznačil soud prvního stupně.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy rozhodly o omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující orgány vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.