II. ÚS 2659/09
II.ÚS 2659/09 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FINAR spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Vrázova 2243/7, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 2243/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009 č. j. Ncd 306/2009-84, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Vedlejší účastník J. S. se žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (řízení vedené pod sp. zn. 18 C 526/2008) proti žalovaným 1) stěžovatelce, 2) JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., finančních nároků z pracovněprávního vztahu s výše jmenovaným správcem konkursní podstaty v celkové výši 71.528,80 Kč. Dne 17. června 2009 podal JUDr. Jiří Kadeřábek návrh na delegaci věci k Okresnímu soudu v Litoměřicích. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 526/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle § 12 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil mimo jiné tím, že některé skutkově totožné věci se stejnými žalovanými jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, proto je vhodné, aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý žalovaný, a u nějž jsou shromážděny listinné důkazy. Odkázal přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2009, dle kterého byla věc se stejnými žalovanými již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené usnesení.

Vedlejší účastník JUDr. Jiří Kadeřábek se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vedlejší účastník J. S. ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil souhlas s názorem stěžovatelky. Stěžovatelce dal za pravdu, že její základní právo na spravedlivý proces bylo dotčeno již tím, že nebyla seznámena s návrhem na delegaci věci a neměla možnost se k tomuto návrhu vyjádřit dříve, nežli o něm soud rozhodl. Dále uvedl, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je především nepřezkoumatelné a meritorně vadné z pohledu stavu spisového materiálu v době, kdy bylo rozhodováno (na podporu čehož argumentuje).

Tato vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť vrchní soud neuvedl ničeho nového a vyjádření vedlejšího účastníka bylo ku prospěchu stěžovatelky, pročež stěžovatelka by neměla v příp. replice čemu oponovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí Obvodní soud pro Prahu 5 neposkytl žádnou možnost se vyjádřit k návrhu na delegaci, ačkoliv ustanovení 12 odst. 3 o.s.ř. výslovně dává účastníkovi právo na vyjádření stěžovatelka uvádí, že má nové sídlo na adrese Vrázova 7, Praha 5, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku 19. 2. 2009. Pokud soud doručoval společnosti na jinou adresu, pak tak porušil její procesní práva.
Této námitce však nelze přisvědčit. Stěžovatelka podala vyjádření k návrhu (druhého žalovaného) na delegaci věci, a to dne 9. 7. 2009 (srov. str. 80 spisu), v němž uvádí, že byla vyzvána Obvodním soudem pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 6. 2009 k vyjádření k návrhu na delegaci. Doručenka tohoto usnesení je založena ve spise (str. 69) a je adresována do sídla na adrese Vrázova 7, Praha 5. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by soud doručoval na jinou adresu. Koneckonců i v napadeném usnesení vrchního soudu - jehož kopie je přiložena k ústavní stížnosti - je rekapitulováno vyjádření stěžovatelky k návrhu na delegaci.

Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitku do merita napadeného usnesení, a to sice jeho údajnou neodůvodněnost. Touto námitkou se zabýval již Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2619/09, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost vedlejšího účastníka J. S. proti témuž usnesení vrchního soudu, které je napadeno touto ústavní stížností. Proto postačí na toto usnesení pro stručnost odkázat:

K § 12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval a stěžovatel na tuto judikaturu správně poukazuje, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU str. 201). Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU, či sp. zn. III. ÚS 529/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz ).

Samotné rozhodování o této delegaci na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Vrchní soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele. Ve svém rozhodnutí, kterým vyhověl návrhu JUDr. Kadeřábka, náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008). Ústavní soud napadené rozhodnutí považuje za zcela korespondující s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou..."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.