II. ÚS 2651/12
II.ÚS 2651/12 ze dne 4. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S-pin Praha, s. r. o., se sídlem U Měšťanského pivovaru 934/4, 170 00 Praha 7, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, 500 03 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012 č. j. 11 Co 2/2012-202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. září 2011 č. j. 29 C 141/2005-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. září 2011 č. j. 29 C 141/2005-157 bylo, na základě žaloby podané žalobkyní vůči žalovaným [stěžovatelka byla v řízení označena jako žalovaná 2)], určeno, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání všech účastníků řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012 č. j. 11 Co 2/2012-202 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práv na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Uvedených pochybení se měly obecné soudy dopustit zejména tím, že nezohlednily námitky stěžovatelky obsažené v jejích vyjádřeních a podáních. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále mj. uvádí, že obě rozhodnutí bude rovněž napadat ze stejných důvodů dovoláním.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

6. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je třeba ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747). Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvádí, že podala souběžně s ústavní stížností dovolání. Dovolání přitom podává ze stejných důvodů jako ústavní stížnost. Ústavní soud z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), jakož i dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 7, tuto skutečnost ověřil.

9. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu stěžovatelky podané dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (přípustnost dovolání závisí na uvážení dovolacího soudu), a proto stěžovatelce náleží i dobrodiní stanovené v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. září 2012

Jiří Nykodým v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.