II. ÚS 2650/09
II.ÚS 2650/09 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. R. U., zastoupeného JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009 č. j. 1 Ko 107/2009-69 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2009 č. j. 40 K 248/96-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující pouze formální náležitosti podání (viz níže) dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 K 248/96-45 ze dne 18. 5. 2009 byla stěžovateli (zde označenému jako jednatel úpadce, dále jménem a bydlištěm) podle ust. § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč. Usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 40 K 248/96-31 byla krajským soudem uložena stěžovateli povinnost umožnit správci konkursní podstaty úpadce prohlídku movitých a nemovitých věcí zapsaných v konkursní podstatě úpadce. Jelikož stěžovatel tuto svou povinnost opakovaně nesplnil, byla mu za hrubé ztěžování postupu řízení uložena výše uvedená pořádková pokuta. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. 1 Ko 107/2009-69 tak, že ve výroku I. napadeného usnesení změnil, resp. opravil označení stěžovatele (vynechal dovětek jednatel úpadce), v dalším bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.

Stěžovatel především namítá, že mu byla uložena pořádková pokuta jako jednateli úpadce, přičemž tím již více než 13 let není, o čemž byl proveden příslušný zápis do obchodního rejstříku. Stěžovatel dále namítá zmatečnost výroku odvolacího soudu, neboť ten připouští více výkladů a není jednoznačně určitelné jeho znění. K samotnému neposkytnutí součinnosti správci konkursní podstaty uvedl stěžovatel, že ten se o povinnosti uložené mu usnesením ze dne 29. 4. 2009 č. j. 40 K 248/96-31 dozvěděl teprve až v den návštěvy správce (4. 5. 2009), který mu toto usnesení předal. Požadavek správce nemohl být ze strany stěžovatele v den jeho návštěvy splněn, neboť stěžovatel neměl klíče od jednotlivých budov, správce a další osoby, domáhající se vstupu do areálu, nebyly řádně proškoleny (pozn. BOZP) a správce konkrétně nespecifikoval, které věci jsou do konkursní podstaty sepsány. Stěžovatel je toho názoru, vyjma faktické nemožnosti zajistit prohlídku věcí sepsaných do konkursní podstaty, že po něm nelze požadovat, aby umožnil správci prohlídku celého areálu, ale pouze věcí právě patřících do konkursní podstaty. Opačný výklad by dle stěžovatele odporoval jeho vlastnickému právu. Stěžovatel uvedl, že dne 15. 5. 2009 zaslal soudu dopis, ve kterém sdělil důvody, proč k prohlídce v daný den dojít nemohlo. Soud, aniž by se tímto podáním zabýval, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili k podánístěžovatele. Vrchní soud v Praze (byť po Ústavním soudem stanovené lhůtě) a Krajský soud v Hradci Králové pouze zrekapitulovaly průběh konkursního řízení a zopakovaly důvody, prokteré byla stěžovateli uložena pořádková pokuta. Proto Ústavní soud své rozhodnutí neopírá o skutečnosti uvedené ve vyjádřeních účastníků řízení a s ohledem na to ani nepovažoval za nutné tato vyjádření zaslat stěžovateli k eventuální replice (srov. obdobně například usneseníIV. ÚS 333/06 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1513/08).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a s obsahem spisu sp. zn. 40 K 248/96 dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, ale naopak zvláště rozhodnutí vrchního soudu je velice pečlivě vyargumentováno a přesvědčivě odpovídá na všechny podstatné námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když dospěly k závěru, že stěžovatel neposkytováním součinnosti správci konkursní podstaty hrubě ztěžuje postup řízení a uložily stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč.

Za jednoznačné pochybení soudu je třeba považovat chybné označení stěžovatele ve výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 40 K 248/96-45 ze dne 18. 5. 2009 jako jednatele úpadce, a to vedle jeho jména a bydliště. Toto pochybení (zjevnou nesprávnost) však napravil odvolací Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2009 č. j. 1 Ko 107/2009-69, čímž došlo k jednoznačnému a nezaměnitelnému označení osoby, jíž je pořádková pokuta ukládána.

K důvodům uložení pořádkové pokuty uvádí Ústavní soud, že podle ust. § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV"), je každý, kdo má věc náležející do podstaty, povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Povinnost poskytnout součinnost správci tak vyplývá přímo ze zákona, zvláštní usnesení (srov. např. ust. § 17a odst. 1 ZKV) tak není třeba, tedy i námitka stran nedoručení usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 40 K 248/96-31 je bezpředmětná. Z podání stěžovatele zcela jasně vyplývá, že mu byla uložena pokuta za neposkytnutí součinnosti správci, kdy ten se měl dostavit bez předchozí domluvy v době, kdy stěžovatel fakticky tuto svou povinnost splnit nemohl (neměl klíče od jednotlivých provozů a správce a další osoby nebyly řádně proškoleny).

Zde je však namístě uvést, že stěžovatelova ústavní stížnost zdaleka neobsahuje pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností tak, jak je stanoveno v ust. § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z obsahu spisu sp. zn. 40 K 248/96 je patrno, že správce zapsal do soupisu konkursní podstaty převážnou část nemovitostí a velké množství věcí movitých, nacházejících se v areálu společnosti, jejímž jediným jednatelem je stěžovatel. Všechny tyto věci byly dostatečně specifikovány a je o nich vedeno řízení podle ust. § 19 ZKV, tedy sám stěžovatel si musel být vědom, o které věci se jedná. Z vyjádření správce konkursní podstaty je patrno, že prohlídka těchto věcí měla sloužit k jejich zcela přesné specifikaci a ocenění za účasti znalců a bývalých zaměstnanců úpadce, kteří by je nadevší pochybnost identifikovali a odlišili od majetku společnosti stěžovatele. Za tímto účelem navštívil správce konkursní podstaty stěžovatele opakovaně, a to ve dnech 31. 3. 2009, 8. 4. 2009 (po předchozí domluvě), 4. 5. 2009 (po předchozí domluvě) a 11. 5. 2009 (po předchozí domluvě). Stěžovatel však ani v jednom případě správci a dalším osobám neumožnil prohlídku věci sepsaných do konkursní podstaty, když si vždy, v rozporu se svou zákonnou povinností (ust. § 18 odst. 4 ZKV) poskytnout správci součinnost, kladl nové podmínky. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že jednání stěžovatele naplnilo zákonné předpoklady pro uložení pořádkové pokuty podle ust. § 53 o. s. ř., když vzhledem k rozsahu obstrukčního jednání stěžovatele a k zásahu do zákonem chráněného zájmu, který byl tímto jednáním způsoben, nelze ani výši této pokuty považovat za neproporcionálně vysokou, ba naopak.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.