II. ÚS 2647/09
II.ÚS 2647/09 ze dne 21. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 250/2009 ze dne 1. června 2009, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti HTT- Brno s. r. o., se sídlem Milady Horákové 24/26, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. října 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo k odvolání vedlejší účastnice řízení změněno usnesení Městského soudu v Brně č. j. 48 C 53/2009-15 ze dne 29. dubna 2009 tak, že byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření, kterým mělo být vedlejší účastnici řízení zakázáno zcizit nebo jinak smluvně zatížit ve prospěch třetí osoby bytovou jednotku, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a spoluvlastnickým podílem na pozemku, na němž stojí. Tvrdí, že obecný soud porušil její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "LZPS"), a v "korespondujících článcích mezinárodních smluv o ochraně lidských práv", zejména v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně rekapituluje řízení, včetně obsahu svých podání. Formulaci odůvodnění usnesení obecného soudu, že neosvědčila nárok na zaplacení žalované částky, označuje za zmatečnou. Dodává, že měl obecný soud k dispozici i spis týkající se věci samé, a proto mu byly známy i související otázky, a poukazuje přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327). Dále kritizuje výklad a aplikaci § 75c odst. 4 občanského soudního řádu s tím, že je v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 občanského soudního řádu. Má zato, že obecný soud měl povinnost zaobírat se skutečnostmi, které uvedla ve svém vyjádření k odvolání, protože obsahovalo skutečnosti objektivně existující v době vydání rozhodnutí soudu prvého stupně, ačkoliv je doposud neuvedla. Konečně uvádí, že vedlejší účastnice řízení předmětný majetek již převedla "neznámé společnosti z exotických krajin", čímž byla reálnost obavy o výkonu případného exekučního titulu prohloubena. Nyní tedy nedisponuje ani celým finančním obnosem, který plnila vedlejší účastnici řízení, a ani kupovanou nemovitostí. Případný úspěch v občanskoprávním sporu bude tedy zcela bezúčelný, neboť vedlejší účastnice řízení již fakticky nedisponuje majetkem a systémově se vyhýbá plnění svých závazků.
3. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz sp. zn. III. ÚS 119/98, U 61/12 SbNU 489) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Deficit spravedlivého procesu, jež stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

4. Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, respektive obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. jež by vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor. U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 637/05 ze dne 7. února 2006, aj.). Není důvod pochybovat, že obecný soud interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich vycházel.

5. Ačkoliv stěžovatelka označuje za nesrozumitelnou formulaci obecného soudu, že neosvědčila nárok na zaplacení žalované částky 3.265.712 Kč s příslušenstvím, sama uvádí, že soudu nezamlčela, že po podání žaloby a před podáním návrhu na vydání předběžného opatření obdržela na úhradu žalované částky 2.000.000 Kč. Z tohoto kontextu je však zcela zřejmé, že po příjmu uvedené platby a po přiznání tohoto příjmu nemohla stěžovatelka nijak osvědčit nárok na zaplacení 3.265.712 Kč s příslušenstvím, s nímž operuje i v ústavní stížnosti. O povinnosti osvědčit žalovaný nárok, coby jedné ze skutečností rozhodujících pro uložení povinnosti předběžným opatřením podle § 75 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přitom nepochybuje ani doktrína (srov. Bureš, J., Drápal, L,., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 300). Osvědčení žalovaného nároku je přitom něco zcela jiného, než osvědčení oprávněnosti žalovaného nároku, což je předmětem meritorního řízení, jak správně uvádí stěžovatelka. K tomu je dále třeba uvést, že napadené usnesení obecného soudu správně vychází ze skutečnosti, že stěžovatelka (evidentně v návrhu na vydání předběžného opatření) netvrdila a neprokázala potřebu vydání předběžného opatření.

6. Pokud se jedná o výklad § 75c odst. 4 občanského soudního řádu je třeba vyjít z toho, že výklad provedený obecným soudem byl s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelný, což sama stěžovatelka potvrzuje. Tento výklad přitom sdílí i doktrína, podle níž i odvolací soud v řízení o vydání předběžného opatření musí věc posuzovat podle stavu v době, kdy bylo vydáno usnesení soudem prvního stupně (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. str. 134). Ostatně výklad, že tato speciální úprava má přednost před obecnou úpravou § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, na niž poukazuje stěžovatel, lze s ohledem na obecně v právu zastávané výkladové postupy, považovat za ústavně souladný. Konkrétně se pak tato úprava projevuje v tom, že stejně jako nevzal obecný soud v potaz nově uváděné skutečnosti ve vyjádření stěžovatelky, nebral v potaz ani nové skutečnosti uváděné vedlejší účastnicí řízení v odvolání (viz poukaz na účetní závěrku z roku 2007). Obě strany si tedy byly v tomto ohledu před soudem rovny.

7. Pokud přitom nemohl být v řízení před obecným soudem rozhodný další osud nemovitostí, s nimiž mělo být vedlejší účastnici řízení zakázáno disponovat, nemůže být rozhodný ani v řízení o ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. Z další argumentace stěžovatelky pak není vůbec zřejmé, jak se má vztahovat ke tvrzenému porušení základních práv a svobod, ani že by si byla vědoma reparační a satisfakční funkce právní odpovědnosti.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.