II. ÚS 264/05
II.ÚS 264/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem Advokátní kanceláře Teryngel & Partneři, se sídlem Vápencová 13, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 14/2005, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 50 T 16/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 50 T 16/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 13 a 1/2 roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, kterým byl zrušen výrok o trestu a nově byl uložen trest odnětí svobody v délce 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 14/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí vzhledem k tomu, že trpí zhoubným nádorem prostaty.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 16/2003. Z něj zjistil, že 26. 5. 2003 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření, že stěžovatel připravuje trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) tr. z. Dne 27. 5. 2003 dala státní zástupkyně souhlas ke sledování L. Š., M. S., stěžovatele, J. D. a V. H. v období od 27. 5. 2003 do 27. 11. 2003. Takto povolené sledování bylo spolu s pořízením zvukového záznamu provedeno 5. 6. 2003. Bezprostředně poté byl stěžovatel zadržen a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro uvedený trestný čin, kterého se měl dopustit tím, že v roce 2003 v průběhu své vazby požádal L. Š. o fyzickou likvidaci jednatelů obchodní společnosti S E L F servis, spol. s r. o., J. D. a V. H., a jejich rodinných příslušníků, a poté mu předal specifikované peněžní částky na nákup zbraně s tlumičem a další výdaje s tím, že po provedení likvidace obdrží další peněžní odměnu, a poté, co mu L. Š. sdělil, že není schopen provést likvidaci v požadovaném rozsahu a je možno využít osoby jménem H., požádal posledně jmenovaného o likvidaci shodných osob, a přislíbil mu za to specifikovanou peněžní částku, a poté byl zadržen policií.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a h) tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 13 a 1/2 roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. K jeho odvolání byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004 byl zrušen výrok o trestu a nově byl uložen trest odnětí svobody v délce 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 bylo jako nedůvodné odmítnuto jeho dovolání.

Stěžovatel konkrétně namítá, že vytýkané jednání bylo významnou měrou ovlivněno svědkem Š., coby policejním informátorem, který jej vedl k zesilování záměru a utvrzování o jeho proveditelnosti. Takové zasahování do skutkového děje považuje ve světle nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. 97. str. 345) za rozporné s oprávněními orgánů veřejné moci. Za součinnosti tohoto svědka a policejního důstojníka, který skrýval svou pravou identitu, byl pak stěžovatel doveden k prohlášení, které bylo posléze použito jako usvědčující důkaz. Takový důkaz považuje s ohledem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saunders proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996 č. 19187/91, a John Murray proti Spojenému království, ze dne 8. 2. 1996, č. 18731/91 (obě in http://hudoc.echr.coe.int/), za nepřípustný, neboť jím bylo porušeno jeho právo nevypovídat.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že svědkové mnohokrát lhali, nebyl připuštěn důkaz druhým setem mobilních telefonů, nahrávkami rozhovorů mezi svědky Š. a D., fotografiemi, a výslechem svědka S., nebylo mu umožněno hájit se a klást otázky, a jeho závěrečná řeč byla neustále přerušována předsedou senátu.

Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že při posuzování návrhů na odklad vykonatelnosti je veden speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), učinila de facto řádný opravný prostředek, k restriktivní interpretaci uvedeného zákonného ustanovení. Citované ustanovení je aplikováno zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (viz též nález sp. zn. III. ÚS 258/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 66. str. 155). Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je omezen na svobodě již od 5. 6. 2003 a v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby udával totožné onemocnění. V průběhu vazby byl ohledně tohoto onemocnění léčen v nemocnici při Vazební věznici Brno, v nemocnici při Vazební věznici Praha-Pankrác, a krátkodobě ve Fakultní Thomayerově nemocnici Praha, zatímco v předchozí době mu byla třikrát plánována v této věci operace na Urologické klinice Fakultní nemocnice Motol, která se ani jednou neuskutečnila, protože se k ní stěžovatel nedostavil. Na přímý dotaz Krajského soudu v Brně Vězeňská služba sdělila, že je schopna zajistit stěžovateli veškerou odbornou péči a léčbu, a případně ostrahu stěžovatele po dobu jeho krátkodobé hospitalizace mimo její zařízení. Z takto vyložených důvodů a za situace, že zdravotní stav v minulosti neznemožňoval pobyt stěžovatele ve vazbě, Ústavní soud návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí odmítl.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Shora uvedený obecný náhled Ústavního soudu lze zcela vztáhnout na posuzovaný případ a ústavní stížnost je třeba mít z toho důvodu za zjevně neopodstatněnou. Námitky uváděné v ústavní stížnosti a v podstatné části jejího doplnění byly obsahem všech relevantních projevů obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Obecné soudy na tuto obhajobu relevantním způsobem reagovaly a ústavně souladným způsobem se s ní vypořádaly. Nad rámec toho, co na adresu těchto námitek uvedly obecné soudy všech stupňů, Ústavní soud uvádí, že je vždy ošidné vyvozovat stejné závěry z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (resp. Ústavního soudu) pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování tohoto soudu (viz Repík, B.: K právu obviněného mlčet. Bulletin advokacie 2004, 1: 39). Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, kterých se stěžovatel dovolává se totiž týkají situace, kdy výpověď obviněných byla orgány veřejné moci získána po skončení skutkového děje v rámci probíhajícího správního či trestního řízení a byla poté způsobem odporujícím jak základním procesním zásadám na úrovni zákona, tak na úrovní základních práv a svobod použita proti nim v trestním řízení. Naopak v nyní posuzovaném případě byl důkaz záznamem odposlechu schůzky mezi stěžovatelem a policejním důkazem, resp. důkaz výslechu tohoto policejního důstojníka v pozici utajeného svědka, získán v rámci probíhajícího skutkového děje a při splnění všech přísných podmínek (sloužících právě k eliminaci zneužití operativně pátracích prostředků ze strany orgánů veřejné moci), které na procesní použitelnost takových důkazů klade zákon. Ústavní soud se zásadně neztotožňuje s názorem, že policejní orgány nemají vůbec žádnou možnost vstoupit do probíhajícího skutkového děje. Takovýto názor by totiž vedl pouze k tomu, že by orgány veřejné moci byly naprosto bezbranné v legitimní činnosti, kterou je zadokumentování probíhajícího skutkového děje a zamezení jeho dalšímu průběhu, pokud směřuje k cíli, který je v rozporu s oprávněnými zájmy společnosti, které jsou definovány v právním řádu jako zvlášť závažné, organizované a sofistikované kriminální činy. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že oba výše uvedené důkazy byly provedeny jak policejními orgány, tak i soudem především pro ověření věrohodnosti výpovědi svědka Š., který se stal policejním informátorem až poté, co byla vytýkaná příprava trestného činu ze strany stěžovatele dokonána. Tomu odpovídá především malý prostor, který obecné soudy věnovaly uvedeným důkazům při posuzování všech důkazů a vyhodnocování skutkového stavu. Proto Ústavní soud považuje odkaz stěžovatele na závěry Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu v jiných věcech za nepřípadné.

Pokud se týče případných rozporů ve výpovědích stěžovatele a svědků, případně jejich rozpornost navzájem či s jinými provedenými důkazy, je v pravomoci obecných soudů dané v čl. 90 Ústavy, aby o nich rozhodly. Proto zásadně nemůže dojít k porušení základních práv a svobod, pokud obecné soudy z navzájem rozporných důkazů uvěří pouze některým z nich, a tento závěr řádně odůvodní. Jak je z úřední činnosti Ústavnímu soudu známo, dochází k takové situaci v drtivé většině trestních věcí, a došlo k tomu i v tomto případě.

Skutkový stav věci na základě provedených důkazů považoval i sám stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně za správně a úplně zjištěný (čl. 757), a teprve při veřejném zasedání odvolacího soudu navrhl výslech Ing. M. S. Tento důkazní návrh odvolací soud zamítl a důvody, které jej k tomu vedly v odůvodnění napadeného rozsudku řádně uvedl (čl. 833-834). Za této situace nelze hovořit o tom, že by obecné soudy některé navržené důkazy opomenuly.

Závěrečná řeč stěžovatele skutečně byla soudem prvého stupně přerušována a důvody, které k tomu soud vedly, byly stěžovateli oznámeny a zkráceně zaznamenány v protokolu o hlavním líčení (čl. 663). Sám stěžovatel důvody pro takový postup akceptoval, neboť po skončení své závěrečné řeči na přímou výzvu žádné námitky proti přerušování neučinil (čl. 664). Za této situace nelze ani v této okolnosti shledat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě byla porušena základní práva a svobody stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.