II. ÚS 2637/09
II.ÚS 2637/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JG INVEST, s. r. o., se sídlem v Troubsku, Jihlavská 396/46a, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Růženínská 904, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 7. 2009 č. j. 8 C 229/2008-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2009, která splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu Brno - venkov, a to s odkazem na údajné porušení základních práv garantovaných čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se sice v projednávané věci jednalo o bagatelní spor, přesto je však napadené rozhodnutí způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny. Měla za to, že okresnímu soudu předložila veškeré listinné důkazy k doložení aktivní legitimace ve sporu a doplnila tak skutečnosti požadované tímto soudem v přípise ze dne 18. 6. 2009. Okresní soud podle stěžovatelky následně rozhodl zcela nepředvídatelným způsobem. Důkaz spočívající v dokladu o uhrazení ceny převáděných pohledávek, pro jehož nedostatek nakonec žalobu zamítl, nebyl ve výzvě soudu obsažen. Stěžovatelka předpokládala, že požadavek soudu byl natolik komplexní, že nevyžadoval již doplnění dalších důkazů. Rovněž se domnívala, že rozhodnutí soudu nebude natolik odlišné od předchozího rozhodnutí (platební rozkaz ze dne 1. 8. 2008, který byl soudem následně ve věci zrušen jako nedoručitelný). Stěžovatelka se odvolávala i na fakt, že k danému soudu je podávána celá řada obdobných žalob a pro jejich množství má veškeré listinné důkazy prokazující aktivní legitimaci řádně založeny u soudu. V procesním postupu stěžovatelka spíše vidí neochotu soudu odročit jednání a zajistit účastníkům rovnou procesní příležitost. Dle jejího závěru není možné, aby vlastnické právo k pohledávkám nepřešlo na stěžovatele, když v době podání žaloby byla pohledávka již v dispozici stěžovatelky, což dle ní značí nevyvratitelnou domněnku o přechodu vlastnického práva.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu Brno - venkov domáhala vydání rozsudku, jímž by J. L. (dále "žalovaný") zavázal k zaplacení částky 1.013,--Kč, jako pohledávky na jízdném a přirážce, vzniklé Dopravnímu podniku města Brna, a. s., a postoupené JUDr. L. L., dále Andra Agency, s. r. o., a následně stěžovatelce. Okresní soud rozhodl dne 26. 6. 2008 platebním rozkazem, který byl, z důvodu nemožnosti jeho doručení do vlastních rukou žalovaného, zrušen, a žalovanému byl ustanoven opatrovník. Rozsudkem ze dne 15. 7. 2009, čj. 8 C 228/2008-50, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud vyzval Okresní soud Brno - venkov, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu spisového materiálu, který si k projednání věci Ústavní soud vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů. Právní závěr, dle něhož stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala, že nynějším věřitelem v tomto závazkovém vztahu je stěžovatelka a je tak oprávněna požadovat zaplacení žalované částky, nelze s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdyby z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Jak bylo možné ověřit z postupní smlouvy mezi původním vlastníkem pohledávky a stěžovatelkou (založena ve spise na č. l. 42 a násl.), přechod vlastnického práva k postoupeným pohledávkám byl vázán na zaplacení celkové ceny postoupených pohledávek, bylo tedy povinností soudu především zkoumat, zda stěžovatelka celkovou cenu těchto pohledávek postupiteli zaplatila. Ústavní soud dodává, že žalobou požadovaná částka je navíc bagatelní, přičemž jak Ústavní soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena (s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, o něž se však v této věci nejedná).

Rozumnou oporu rovněž postrádá námitka stěžovatelky týkající se nedostatečného poučení soudem o předložení důkazů. Výzvu k prokázání tvrzení v žalobě uvedených nelze chápat jako návod na úspěch ve sporu. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktorního řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.