II. ÚS 2626/13
II.ÚS 2626/13 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Vařílka, zastoupeného Mgr. Michalem Zeleným, advokátem se sídlem Brno, Pekárenská 330/12, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 4. 1999, č.j. 14 C 1239/98-18, a proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2013, která byla doplněna podáními stěžovatele ze dne 13. 11. 2013, ze dne 30. 11. 2013 a ze dne 21. 12. 2013, a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na přiměřené hmotné zabezpečení garantované čl. 30 odst. 1 Listiny.

II. 2. Stěžovatel utrpěl při autonehodě, kterou nezavinil a k níž došlo v dubnu 1995, vážná zranění dolních končetin. Pro tato poranění byla stěžovateli přiznána plná invalidita. Kvůli tíživé finanční situaci, do které se dostal vlivem stále se zhoršujícího zdravotního stavu, nemohl dostát závazkům vůči svým věřitelům, a proto na něho bylo nařízeno několik exekucí. Jednou z nich byla i exekuce nařízená usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 10. 10. 2007, č.j. 22 Nc 6804/2007-8. Tato exekuce byla nařízena na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 4. 1999, č.j. 14 C 1239/98-18. Provedením této exekuce byl pověřen Mgr. Jaroslav Homola, soudní exekutor, Exekutorský úřad Brno - město.

3. Stěžovatel svým podáním ze dne 20. 11. 2012 vyslovil ve vztahu k osobě pověřeného soudního exekutora námitku podjatosti a navrhl zastavení exekuce. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, tak, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola není vyloučen z projednávání a rozhodování v předmětné věci (výrok I.), a to s ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán žádný vztah soudního exekutora ke stěžovateli, jeho právnímu zástupci nebo k projednávané věci. Právě uvedeným rozhodnutím byl zároveň zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce (výrok II.) a řízení o návrhu na zastavení exekuce bylo zastaveno (výrok III.)

4. Posledně uvedené rozhodnutí, tj. usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, bylo stěžovatelem napadeno ústavní stížností. Stěžovatel kromě zrušení tohoto rozhodnutí navrhl Ústavnímu soudu také zrušení rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 4. 1999, č.j. 14 C 1239/98-18, jenž je v právě projednávané věci exekučním titulem, k jehož vymožení byla předmětná exekuce na majetek stěžovatele nařízena.
III. 5. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

7. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

8. K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti pak Ústavní soud dospěl i v právě posuzovaném případě, a to v části směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 4. 1999, č.j. 14 C 1239/98-18. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje upozornit, že proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel mohl bránit podáním odvolání, jehož přípustnost nebyla ustanovením § 202 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 1999, vyloučena, byť se jednalo o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 205,- Kč (představujícím pohledávku Dopravního podniku města Brna, a.s.) s příslušenstvím. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel tohoto opravného prostředku využil. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 4. 1999, č.j. 14 C 1239/98-18, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 téhož zákona, odmítnout.

9. K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud i v části, v níž směřuje proti výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, a to s ohledem na skutečnost, že i proti těmto výrokům je přípustný řádný opravný prostředek, o čemž byl stěžovatel exekučním soudem poučen. Stěžovatel však tohoto opravného prostředku nevyužil.

10. Ústavní soud se zabýval rovněž tvrzením stěžovatele, že jím podaná ústavní stížnost v právě uvedené části, tj. v části, v níž směřuje proti výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).

12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu výše popsána. Rovněž stěžovatel ve své stížnosti neuvádí, v čem má jím tvrzený podstatný přesah jeho vlastních zájmů u předmětné ústavní stížnosti spočívat. Pouhé tvrzení, že ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť ve věci došlo k porušení práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení, není dle názoru Ústavního soudu důvodem pro udělení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje upozornit, že má-li stěžovatel za to, že v důsledku exekučních řízení, jež jsou proti němu vedena, dochází k porušení jeho ústavně garantovaných práv na přiměřené hmotné zabezpečení (a to s ohledem na skutečnost, že z částky, která stěžovateli zbývá z invalidního důchodu po stržení exekučních plateb, vynaloží velkou část, konkrétně 2.103,- Kč, na léky, přičemž zbylá částka mu již dle jeho tvrzení nezajišťuje důstojný život ve společnosti), pak má k ochraně těchto svých práv i jiný procesní prostředek, než je (nepřípustná) ústavní stížnost. Tímto prostředkem je návrh na odklad exekuce ve smyslu § 266 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Podle právě uvedených ustanovení může soudní exekutor, příp. exekuční soud, na návrh povinného odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen.

14. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I. usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 8. 2013, č.j. 22 Nc 6804/2007-70, jímž bylo rozhodnuto o tom, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, Exekutorský úřad Brno - město, není vyloučen z projednávání a rozhodování v předmětné exekuční věci, je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

16. Rovněž v nyní posuzované věci Ústavní soud žádné ze shora naznačených pochybení, jež mohou přivodit jeho kasační zásah, neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že se exekuční soud námitkou podjatosti soudního exekutora zákonem stanoveným způsobem zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Stěžovatel sice v této souvislosti upozornil na vybraná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se nestrannosti rozhodujícího orgánu (konkrétně rozsudek ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, č. 6878/75 a č. 72378/75, rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, č. 2689/65, či rozsudek ze dne 25. 6. 1992 ve věci Thorgeir Thorgeirsson proti Islandu, č. 13778/88), avšak již neuvedl, jak závěry obsažené v těchto rozhodnutích dopadají na jeho případ. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i napadeného rozhodnutí neshledal, že by závěry ESLP obsažené ve shora uvedených rozhodnutích nebyly v právě posuzovaném případě exekučním soudem respektovány, neboť neshledal ve věci žádné okolnosti, pro které by bylo možno považovat subjektivní obavu stěžovatele stran tvrzené podjatosti soudního exekutora za objektivně ospravedlnitelnou, přičemž ani stěžovatel žádné takové důvody ve své stížnosti neuvedl.

IV. 17. S ohledem na výše uvedené rozhodl Ústavní soud o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dílem dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona tak, že návrh zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.