II. ÚS 2622/16
II.ÚS 2622/16 ze dne 16. 5. 2017

K přípustnosti dovolání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti R. S., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jihlava, Husova 1288/25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2016 č. j. 33 Cdo 1699/2016-182, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti GasNet, s.r.o., IČO: 27295567, se sídlem Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Rubešova 162/8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2016 č. j. 33 Cdo 1699/2016-182 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2016 č. j. 33 Cdo 1699/2016-182 se ruší.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. srpna 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Vedlejší účastnice se žalobou proti původní žalované, matce stěžovatele a někdejší vlastnici nemovitosti v Ostravě, domáhala zaplacení částky 97 323,75 Kč s příslušenstvím jako náhrady za neoprávněný odběr plynu z příslušného odběrného místa v období od 5. října 2007 do 11. července 2010. Vzhledem k tvrzení původní žalované, že v této době využíval uvedenou nemovitost stěžovatel, bylo k návrhu vedlejší účastnice podle § 92 odst. 2 občanského soudního řádu připuštěno, že z řízení vystoupila původní žalovaná a na její místo vstoupil stěžovatel. Ten byl následně usnesením Okresního soudu v Opavě (dále též "okresní soud") ze dne 14. března 2014 č. j. 113 EC 481/2011-75 vyzván, aby se do 35 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k žalobě. Zároveň byl poučen, že pokud tak neučiní, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává.

3. Stěžovatel převzal uvedenou výzvu dne 26. března 2014, což znamená, že své vyjádření měl okresnímu soudu odeslat nejpozději dne 2. května 2014. Tou dobou byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud obdržel jeho vyjádření, které bylo předáno Vězeňské službě České republiky (dále jen "vězeňská služba") dne 5. května 2014, tedy po uplynutí stanovené lhůty. Z jeho obsahu vyplývá, že stěžovatel měl obálku se svým vyjádřením předat již dne 29. dubna 2014, vězeňská služba mu ji ale dne 2. května 2014 vrátila z důvodu, že na ní byla nalepena použitá známka, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Obálka, na níž je předmětná známka i prezentační razítko věznice, byla součástí jeho podání odeslaného dne 5. května 2014 a je založena v soudním spisu.

4. Okresní soud ve věci rozhodl podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 občanského soudního řádu rozsudkem pro uznání ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 113 EC 481/2011-94 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 97 323,75 Kč s příslušenstvím a dále částku 16 774 Kč jako náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. července 2015 č. j. 57 Co 263/2015-137. Tento soud se sice zabýval námitkou stěžovatele, podle níž měl předmětné vyjádření odevzdat vězeňské službě k zaslání již dne 29. dubna 2014, neshledal ji však důvodnou, neboť z vyjádření vězeňské služby zjistil, že žádná takováto zásilka z tohoto data u ní nebyla evidována.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání sepsané vlastní rukou a bez potřebných náležitostí. V průběhu dovolacího řízení mu bylo usnesením okresního soudu ze dne 1. února 2016 č. j. 113 EC 481/2011-172 přiznáno osvobození od placení soudních poplatků v plném rozsahu a byla mu ustanovena právní zástupkyně z řad advokátů. Jí sepsané dovolání pak bylo okresnímu soudu doručeno dne 11. března 2016. Z doplnění dovolání vyplývá, že bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně zkoumal předpoklady pro postup okresního soudu podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu. S poukazem na nález ze dne 30. března 2006 sp. zn. III. ÚS 454/04 (N 75/40 SbNU 755) stěžovatel zpochybnil samotnou možnost, aby uznání nároku jako dispozitivní úkon účastníka řízení mohlo být obsahem právní fikce. Zároveň dodal, že nikoli vinou stěžovatele chybí přesné a prokazatelné doložení odevzdání písemnosti, převzetí odpovědným pracovníkem a odeslání písemnosti z věznice, přičemž tato nejednoznačnost nemůže jít v jeho neprospěch. I ve výkonu trestu by mělo být zachováno jeho právo na spravedlivý proces. Ve zbytku svého dovolání stěžovatel shrnul svá tvrzení o nedůvodnosti žaloby proti němu a v této souvislosti citoval části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2002 sp. zn. 28 Cdo 1587/2002 a nálezu ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283).

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2016 č. j. 33 Cdo 1699/2016-182 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věta první občanského soudního řádu odmítnuto z důvodu, že v něm nebylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti.

III. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání splňuje všechny náležitosti požadované § 42 odst. 4, § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Závislost na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu, měla být přímo uvedena v textu dovolání i s označením příslušných rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1587/2002) a Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 454/04 a II. ÚS 3330/13). Dále uvedl, že přípustnost dovolání se vždy odvíjí od právních otázek, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Z dovolání vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jsou v něm uvedeny důvody nesprávnosti tohoto právního posouzení. Tím, že dovolací soud řádně nevyhodnotil text dovolání, dopustil se při jeho odmítnutí jednoznačně nesprávného formalistického postupu. Má jít o obdobný případ, jaký byl řešen v nálezu ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607).

IV. Řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 113 EC 481/2011 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 5. dubna 2017 uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání zcela rezignoval na splnění zákonného požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Jeho podání sepsané ustanovenou právní zástupkyní posoudil po obsahové stránce, zjistil nicméně, že stěžovatel k předmětné náležitosti dovolání nic relevantního neuvedl. Z jediného, bez bližšího upřesnění, uvedeného odkazu na rozhodovací praxi dovolacího soudu, zastoupenou rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1587/2002 (v němž byl navíc řešen skutkově i procesně zcela odlišný případ), nelze vysledovat, který z předpokladů přípustnosti dovolání by mělo řešení relevantní otázky (z hlediska projednávané věci) naplňovat. Na dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, jsou, co se týče jeho náležitostí, zákonem kladeny nároky kvalitativně vyšší. Z tohoto důvodu zákon vyžaduje, aby bylo sepsáno advokátem, jako osobou práva znalou. Nelze tak přijmout závěr, že obligatorní náležitost dovolání, spočívající ve vymezení přípustnosti dovolání, lze naplnit prostou citací jakéhokoli rozhodnutí dovolacího soudu bez bližšího zdůvodnění i obsahové souvislosti s projednávanou věcí.

10. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření ze dne 4. dubna 2017 ztotožnila se závěrem dovolacího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti. Stěžovatel dovoláním napadal zejména skutková zjištění a nedostatky skutkových zjištění obecných soudů. Řádně přitom nevymezil otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe by se rozhodnutí mělo odchylovat. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který na ně reagoval podáním ze dne 24. dubna 2017, v němž setrval na skutečnostech uvedených v ústavní stížnosti. V obecné rovině uvedl, že z hlediska právní jistoty považuje za prioritní řádné projednání a kvalifikované rozhodnutí každého případu, který je řešen soudními institucemi. Obrana a ochrana zájmů je však stále složitější. Naráží totiž na formalistický způsob rozhodování. V dané věci se celým řízením prolíná snaha celé řízení provést co nejjednodušším způsobem, s využitím zejména všech dostupných procesních ustanovení, než řešit složitý případ. Nechává ovšem na posouzení Ústavního soudu, aby posoudil správnost postupu soudních institucí, jakož i to, zda byly dodrženy všechny zásady a principy právního státu.

12. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.

VI. Vlastní posouzení

14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

16. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto nálezu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.

17. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání splňuje obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, tedy zda není dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

18. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16).

19. V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Zákon nestanoví žádnou konkrétní formu, jakou má dovolatel vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uplatní se zde pouze obecný požadavek, aby byl tento údaj z obsahu dovolání seznatelný (srov. nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16). Není proto nezbytně nutné, aby v něm dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se v této části dovolání zabývá právě otázkou přípustnosti dovolání. Tato náležitost může být v dovolání uvedena na jakémkoli místě a může mít jakoukoli formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat názor stěžovatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního práva v napadeném rozhodnutí z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu. Úlohou dovolacího soudu samozřejmě není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti. Při posuzování jeho obsahu nicméně nesmí postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregrantně, je-li ze znění dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání měl být v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu splněn.

21. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [srov. nález ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16, nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 nebo nález ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16]. Je tomu tak především z toho důvodu, že obdobný význam z hlediska výkladu právních norem a sjednocování judikatury obecných soudů, jaký lze - s ohledem na jeho postavení v soustavě obecných soudů - přisuzovat rozhodovací činnosti dovolacího soudu, má vůči všem obecným soudům, včetně soudu dovolacího, i rozhodovací činnost Ústavního soudu, byť se její předmět omezuje toliko na výklad práva ústavního. Dovolací soud je navíc - stejně jako jakýkoli jiný soud či orgán veřejné moci - jeho vykonatelnými rozhodnutími vázán [čl. 89 odst. 2 Ústavy; k precedenčnímu účinku rozhodnutí Ústavního soudu srov. zejména nález ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)], což je zvlášť významné, pokud jde o ochranu základních práv a svobod, jež je ve smyslu čl. 4 Ústavy svěřena soudní moci jako celku. Pakliže je tedy dovolání přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím spíše bude tento předpoklad přípustnosti splněn v případě, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Tím bude rovněž naplněn výše uvedený účel vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jako jedné ze zákonem stanovených náležitostí dovolání.

22. Uvedená východiska byla relevantní i pro posouzení, zda dovolání stěžovatele splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Z obsahu dovolání vyplývá, že stěžovatel se v něm výslovně nezabýval otázkou jeho přípustnosti. Na druhé straně nelze přehlédnout, že v něm k podpoře svých námitek odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Ústavní soud se proto musel vypořádat s otázkou, zda těmito odkazy ve spojení s dalšími uvedenými skutečnostmi stěžovatel dostatečně vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tak učinil, jeho dovolání by - při současném splnění ostatních požadovaných náležitostí - nemohlo být dovolacím soudem odmítnuto pro vady.

23. Lze přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že v případě odkazu na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1587/2002 nelze z textu dovolání zjistit, který z předpokladů přípustnosti dovolání má být naplněn. Předmětná citace obsahuje pouze závěr, že účastník řízení na straně žalované, který není účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v žalobě jde, postrádá tzv. pasivní věcnou legitimitu. Jde o zřejmou skutečnost, jejíž souvislost s další argumentací stěžovatele je natolik obecná, že z ní nelze vyvozovat tvrzení o některém z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se však již patrně nezabýval otázkou, zda uvedený předpoklad nebyl vymezen v těch částech dovolání, kde je odkazováno na judikaturu Ústavního soudu.

24. V případě odkazu na nález sp. zn. II. ÚS 3330/13 lze - s ohledem na jeho obecnou povahu - uvést stejný závěr, jako v souvislosti s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. Jinak je tomu ale u odkazu na nález sp. zn. III. ÚS 454/04. Z textu dovolání je zřejmé, že podle stěžovatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, přesněji řečeno od v ní vyjádřeného požadavku plynoucího z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby o projevu vůle, jenž spočívá v uznání nároku žalobce žalovaným podle § 153a odst. 1 občanského soudního řádu, neexistovaly žádné pochybnosti. I kdyby proto k uznání nároku mělo dojít na základě právní fikce, což je možnost, kterou stěžovatel (navzdory § 153a odst. 3 občanského soudního řádu) rovněž rozporuje, muselo by být jednoznačně prokázáno, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaslal soudu své vyjádření. V opačném případě by nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Ústavní soud dodává, že v dané věci je zpochybňována správnost data, kdy stěžovatel předal vězeňské službě své vyjádření k žalobě, adresované okresnímu soudu. Závěr, že tak učinil až dne 5. května 2014, byl podle stěžovatele založen na neúplném či rozporném vyhodnocení relevantních důkazů, neboť nepřihlíží k jeho podání předanému vězeňské službě dne 29. dubna 2014.

25. Za této situace považuje Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu, podle něhož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, za nesprávný. Jakkoli lze mít určité výhrady ke způsobu, jakým stěžovatel, respektive jeho právní zástupkyně, sepsal své dovolání (zejména co do jeho celkové přehlednosti), z hlediska posouzení naplnění zákonem stanovených obsahových náležitostí je podstatné pouze to, že předmětné vymezení je z obsahu dovolání seznatelné.

26. Dále je třeba uvést, že dovolání stěžovatele splňovalo i další náležitost vyplývající z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, a to vymezení důvodu dovolání. Podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu pak stanoví, že dovolací důvod se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.

27. Ústavní soud zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Dovoláním lze proto - nestanoví-li zákon za tímto účelem jiný procesní prostředek - uplatnit i veškeré námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To neznamená, že je dovolací soud oprávněn přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Relevantní otázka procesního práva, a to i ve vztahu k hodnocení důkazů, však může vyvstat v souvislosti s ústavními zásadami spravedlivého procesu, například zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 24; viz též body 26 až 32).

28. Tento přístup se projevuje i v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Poukázat lze především na právní názor, podle něhož skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo mezi některými pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 30 Cdo 2888/2013 nebo ze dne 21. září 2016 sp. zn. 30 Cdo 1262/2016).

29. Stěžovatel v dovolání tvrdil, že odvolací soud nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces, jestliže založil svůj závěr o nedodržení lhůty k vyjádření se na neúplných či rozporných skutkových zjištěních. Konkrétně měl tento soud přehlédnout tvrzení stěžovatele, že své vyjádření předal vězeňské službě již dne 29. dubna 2014, a tedy že jej odeslal včas, v důsledku čehož nemohlo dojít k uznání nároku právní fikcí podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že touto námitkou byl vymezen dovolací důvod v souladu s § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Za předpokladu, že dovolání splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, tak bylo povinností dovolacího soudu posoudit přípustnost dovolání z hlediska předpokladů podle § 237 občanského soudního řádu a v případě, že by byl dán některý z nich, rozhodnout ve věci samé. Tím, že tak tento soud neučinil a místo toho dovolání odmítl pro vady, se dopustil porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Aniž by Ústavní soud předjímal další rozhodování dovolacího soudu, je zřejmé, že vzhledem k povaze otázky procesního práva, o kterou v dané věci jde, tedy zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 občanského soudního řádu, bude závěr o přípustnosti dovolání - mající fakticky povahu meritorního posouzení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 33) - záviset v podstatné míře na tom, zda při řešení uvedené otázky byly ze strany odvolacího soudu respektovány zásady spravedlivého procesu. Dovolací soud tak bude muset posoudit, zda se krajský soud náležitě vypořádal s tvrzením stěžovatele, že obálku se svým vyjádřením předal vězeňské službě k odeslání již dne 29. dubna 2014 a že na ní byla doposud nepoužitá známka. Případný nesprávný postup vězeňské služby nemůže jít k tíži stěžovatele, obzvlášť když tento z důvodu výkonu trestu odnětí svobody nemohl odeslat své vyjádření (a tím uplatnit svá procesní práva) jiným způsobem, než jejím prostřednictvím.

VII. Závěr

31. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jí vyhověl (výrok I) a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok II). V dalším řízení Nejvyšší soud opětovně posoudí dovolání stěžovatele z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.