II. ÚS 262/05
II.ÚS 262/05 ze dne 23. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Jánem Ďurdiakem, advokátem se sídlem v Brně, Mojmírovo nám. 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 4. 2005, čj. 1 KZV 6/2005-15, a usnesení Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV OHK, ze dne 24. 3. 2005, čj. ČTS: PJM - 151/OHK-22-2003, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie ČR. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojených listin zjistil Ústavní soud následující:

Usnesením Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, SKPV OHK (dále jen "Policie ČR"), ze dne 24. 3. 2005, čj. ČTS: PJM - 151/OHK-22-2003, bylo podle § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ustanovení § 127 odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."). Tohoto trestného činu se dopustil tím, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku č. 574/1995 ze dne 28. 2. 1995 mezi prodávajícím Pozemkovým fondem ČR, Praha, pracoviště Brno, zastoupeným Ing. Ladislavem Vejvodou, a kupující společností OSEVA Agro s. r. o., IČO 60707925, se sídlem v Brně, Přízova 8-10, jejíž podmínkou bylo při podpisu zaplatit první splátku kupní ceny ve výši 5.820.600,- Kč, převzal majetek na základě zápisu o předání věcí zahrnutých do majetku a zpracovaného ve smyslu §§19-21 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění (dále jen zák. č. 92/1991 Sb."), ze dne 31. 3. 1995 a protokolu o realizaci privatizace samostatné jednotky Semenářský závod Židlochovice a Stránecká Zhoř ze dne 13. 4. 1995 v hodnotě 155.486.099,- Kč, přičemž v uvedené smlouvě bylo dohodnuto, že kupní cena převáděného majetku bude stanovena dodatkem k této smlouvě dle čl. III. odst. 2 cit. smlouvy, čemuž se stěžovatel od 13. 4. 1995 do současné doby úmyslně vyhýbal přesto, že byl k jednání a podpisu několikrát vyzván PF ČR Praha a Mze ČR, pracoviště Brno, a tak k uzavření tohoto dodatku nikdy nedošlo. Stěžovatel jednal v úmyslu obohatit společnost kupujícího OSEVA Agro s. r. o., a proto zástupce PF ČR Praha při podpisu smlouvy č. 547/95 uvedl v omyl a svým jednáním porušil obecně platný předpis - zák. č. 92/1991 Sb. - čímž způsobil na majetku privatizovaného státního podniku ŠSP OSEVA Brno, Přízova 8-10, škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 155.486.099,- Kč a takto získaný majetek využíval a využívá ke svému vlastnímu podnikání společnosti OSEVA Agro s. r. o. na vlastní účet.

Krajské státní zastupitelství v Brně usnesením ze dne 22.4. 2005, čj. 1 KZV 6/2005-15, stížnost stěžovatele zamítlo. Konstatovalo, že v rámci prověřování byl opatřen dostatek důkazů, na podkladě nichž je dostatečně odůvodněn závěr, že došlo ke spáchání výše uvedeného trestného činu. Obviněný, tj. stěžovatel, získal výhody materiální povahy plynoucí z privatizace bez úhrady, tedy výhody neoprávněné, a s tímto majetkem dále nakládal a využíval jej k vlastnímu podnikání. Došlo tím ke zkrácení příjmu státu ve značném rozsahu. K námitkám stran vlivu zdravotního stavu stěžovatele na spáchání trestného činu státní zastupitelství uvedlo, že to bude předmětem dalšího vyšetřování. Důvodnou neshledalo ani námitku promlčení uvedeného trestného činu, a to s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. z., dle něhož se dvacetiletá promlčecí doba vztahuje na trestné činy spáchané "při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zák. č. 92/1991 Sb.", což zahrnuje celý proces privatizace a nevyžaduje to, aby obviněný byl přímo zpracovatelem nebo členem schvalujícího orgánu.

Stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že nebyla řádně odůvodněna a nevypořádala se s jeho námitkami, uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí Policie ČR. Nezohlednila např. vedení soudního sporu u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99 nebo nové listinné důkazy. K věci samé pak uvádí, že ustanovení § 127 tr. z. bylo nesprávně interpretováno. Dovolené jednání stěžovatele je bezdůvodně kriminalizováno a trestní stíhání, zasahující negativně do zdravotního stavu stěžovatele, slouží k uspokojení práva Pozemkového fondu ČR, vykazujícího soukromoprávní povahu. Stěžovatel se domnívá, že existují důvodné pochybnosti o tom, že měl spáchat uvedený trestný čin. Rozhodující orgány ignorovaly skutečnosti v jeho prospěch. Všechny předpoklady trestně právní odpovědnosti stěžovatele nebyly řádně a nepochybně zjištěny.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a tedy i posun projednávaného případu z roviny jednoduchého práva do roviny ústavně právní. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Usnesení o zahájení trestního stíhání představuje svojí podstatou toliko primární procesní předpoklad k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno. Případné vady takového usnesení lze napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, spatřuje prostor pro svůj zásah v této fázi trestního řízení pouze výjimečně.

V obecné rovině je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

K projednávané věci třeba především uvést, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 není případný. Soud v něm sice připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v tomto případě se ovšem neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V citovaném nálezu vyslovil Ústavní soud výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování, což jsou natolik flagrantní zásahy do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, které odůvodňují, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity. Ani po tomto nálezu se tedy Ústavní soud nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03 či. I. ÚS 359/04).

Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí evidentně nevykazují. Jak již bylo výše uvedeno, je při posuzování těchto rozhodnutí třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít vůbec postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného. Z hlediska ústavních kautel - které se nutno dodat zcela nekryjí s požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. Ústavní soud ovšem na tomto místě opět připomíná, že se necítí oprávněn tyto skutečnosti a důvody podrobovat v této fázi jakémukoliv hodnocení a přezkumu.

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a následně i státní zástupce) dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsaly předmětný skutek, který stěžovatel svým jednáním naplnil. Tento dostatečně vymezily (specifikací dat, výše finančních částek, jmény osob, s nimiž stěžovatel jednal, označením smlouvy o prodeji podniku, v souvislosti s jejímž uzavřením měl být čin spáchán), takže k záměně s jiným skutkem nemůže dojít. Vymezily též, v čem spatřují subjektivní stránku spáchaného trestného činu a označily odpovídajícím způsobem stěžovatele. Z opatřených podkladů tak shromáždily skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že stěžovatel se dopustil jednání, které je popsáno ve vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Pochybení neshledal Ústavní soud ani pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, ani pokud jde o odůvodnění rozhodnutí krajského státního zastupitelství, posuzované ve spojení s citovaným rozhodnutím policejního orgánu. Nelze pominout, že státní zastupitelství v daném případě rozhodovalo o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Předmětem jeho přezkumu tedy bylo ověření podmínek, za nichž je možné trestní stíhání zahájit. Byť jeho usnesení není co do obsahu odůvodnění zcela pregnantní (§ 134 odst. 2 tr. ř.), je z něj patrné, že tyto podmínky má za naplněné. Napadená rozhodnutí tak nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do trestního řízení ve stadiu přípravného řízení. Další konkrétní námitky stěžovatele budou jistě, jakožto součást jeho obhajoby, vzaty v úvahu v dalším řízení. V dalším řízení bude též prostor pro zvážení vlivu jeho zdravotního stavu na spáchání příslušného trestného činu, jako i zohlednění onemocnění stěžovatele při případném rozhodování soudem.

Nutno současně dodat, že i když se Ústavní soud v této fázi necítí být povolán přezkoumávat samotné materiální důvody zahájení trestního stíhání, neznamená to, že by v budoucnu, pokud by trestní stíhání vyústilo v pravomocné rozhodnutí soudu o vině a trestu, na přezkum rezignoval.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2005

Jiří Nykodým. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.