II. ÚS 2619/09
II.ÚS 2619/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2009, č. j. Ncd 306/2009-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel se žalobou ze dne 18. září 2008 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (řízení vedené pod sp. zn. 18 C 526/2008) proti žalovaným 1) obchodní společnosti FINAR s. r. o., 2) JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi, správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., finančních nároků z pracovněprávního vztahu s výše jmenovaným správcem konkursní podstaty, a to v celkové výši 71.528,80 Kč. Dne 17. června 2009 podal JUDr. Jiří Kadeřábek návrh na delegaci věci k Okresnímu soudu v Litoměřicích. S tímto návrhem stěžovatel vyslovil nesouhlas, neboť je toho názoru, že tímto by jemu samotnému a také první žalované obchodní společnosti vznikly zbytečné náklady. Dále namítal porušení práva na zákonného soudce a uvedl, že by takový postup byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím o podaném návrhu na delegaci věci rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 526/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odůvodnil mimo jiné tím, že některé skutkově totožné věci se stejnými žalovanými jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, proto je vhodné, aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý žalovaný, a u nějž jsou shromážděny listinné důkazy. Odkázal přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2009, dle kterého byla věc se stejnými žalovanými již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces v podobě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a porušení práva na zákonného soudce. K namítanému porušení práva na zákonného soudce [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] uvádí stěžovatel obdobnou argumentaci, jakou použil již ve svém nesouhlasném stanovisku k návrhu na delegaci věci. Nadto vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění závažnosti takového úkonu a je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. odkaz na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 529/08 a sp. zn. II. ÚS 2853/07), který již několikrát judikoval, že delegaci je nutno vždy posuzovat restriktivním způsobem. Pokud Vrchní soud v Praze rozhodl o delegaci věci, pak tak učinil v extrémním rozporu s podústavní úpravou, kdy zcela popřel význam principu perpetuatio fori a úpravu obsaženou v § 12 odst. 2 o. s. ř., čímž tedy zasáhl do stěžovatelova základního práva na zákonného soudce.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou ústavní stížností řešící shodnou problematiku se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 2496/2009. Ani v této věci nemá důvod se od předchozí věci odchylovat, a proto nosné důvody z odůvodnění opakuje.

K § 12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval a stěžovatel na tuto judikaturu správně poukazuje, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU str. 201). Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU, či sp. zn. III. ÚS 529/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz ).

Samotné rozhodování o této delegaci, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Vrchní soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele. Ve svém rozhodnutí, kterým vyhověl návrhu JUDr. Kadeřábka, náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008). Ústavní soud napadené rozhodnutí považuje za zcela korespondující s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 144/2000, III. ÚS 2853/07 a III. ÚS 529/08) jsou nepřípadné, neboť jsou založeny na jiných skutkových okolnostech a závěry vyplývající z těchto citovaných rozhodnutí nedopadají na nyní posuzované usnesení vrchního soudu.

K argumentaci stěžovatele ohledně rozdílného rozhodování Vrchního soudu v Praze o zcela totožných věcech (konkrétně připojená usnesení ve věci sp. zn. Ncd 313/2009, Ncd 307/2009 či Ncd 318/2009), Ústavní soud považuje za vhodné dodat následující. Vrchní soud v Praze ve výše citovaných případech rozhodoval již za situace, kdy bylo na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2009 č. j. 45 K 14/2002-1658 (kopie přiložena stěžovatelem k ústavní stížnosti) úpadci - obchodní společnosti ZKL Klášterec nad Ohří, a. s. - navráceno oprávnění nakládat s majetkem náležejícím do konkursní podstaty a úpadce tak vstoupil do postavení správce konkursní podstaty ve všech řízeních, které vedl namísto úpadce. Dosavadní správce konkursní podstaty, JUDr. Kadeřábek, tímto ztratil pasivní legitimaci. Na základě těchto okolností Vrchní soud v Praze ve výše citovaných usneseních zamítl návrhy na přikázání věcí, neboť již pominuly důvody, pro které byly věci se stejnými žalovanými dříve přikazovány k Okresnímu soudu v Litoměřicích. Proto argumentaci stěžovatele ohledně rozdílného rozhodování Vrchního soudu v Praze o zcela totožných věcech Ústavní soud za daných okolností považuje rovněž za nepřípadnou (v ústavní stížnosti posuzovaném případě Vrchní soud v Praze rozhodoval v době před vydáním citovaného rozhodnutí). Stěžovatel má navíc možnost podat návrh na přikázání věci zpět k původnímu místně příslušnému soudu, neboť důvody, pro které byla věc delegována k Okresnímu soudu v Litoměřicích, pominuly.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.