II. ÚS 2612/13
II.ÚS 2612/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Gladius International s.r.o., se sídlem Denisova 277/16, 779 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 14/2012-125 ze dne 6. června 2013 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 13/2012-42 ze dne 28. března 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Olomouci, který ji dle jejího názoru bez řádných důkazů označil za účastníka karuselových podvodů a zařadil ji do registru EUROCANET. Krajský soud odmítl stěžovatelovu žalobu ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 22 Ca 267/2009-49. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který následně ve svém rozsudku ze dne 16. 11. 2010, č. j. 9 Aps 5/2010-81, zrušil rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby a věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí.

Následně krajský soud rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 22 A 14/2012-96, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok I), žádnému z účastníků nebyla přiznána náhradu nákladů řízení (výrok II) a dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 1 000 Kč (výrok III). Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem ve vztahu k výroku I rozsudku krajského soudu zamítl, výrok II upravující náhradu nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti. Krajský soud rozhodl následně v záhlaví citovaným usnesením tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, pro který tento soud nákladový výrok kasační stížností dotčeného rozsudku krajského soudu zrušil. Stěžovatelka uvádí, že měla v řízení plný úspěch, a to konkrétně v řízení před Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 9 Aps 5/2010, kdy bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno, a dále v řízení před Nejvyšším správním soudem, sp. zn. 9 Aps 13/2012, v němž byla úspěšná částečně. Dle názoru stěžovatelky by pak náklady právního zastoupení za řízení, kdy měla ve věci částečný úspěch, měl nést každý z účastníků sám a náklady představující zaplacený soudní poplatek by měl nést každý z účastníků poměrně. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytkla jeho stanovisko, že ve správním soudnictví soudy nepostupují podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a nepoučují účastníky řízení o skutečnosti, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl stěžovatelce doručen 29. 3. 2013, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je opožděně podaná, čehož si je ostatně vědoma i sama stěžovatelka, když poukazuje na to, že "od doručení tohoto rozsudku uplynulo více jak 60 dní". Stěžovatelka sice uvádí, že ústavní stížnost je přípustná podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost svým významem podstatně překračuje její zájmy, ovšem Ústavní soud tuto podmínku splněnou neshledal, když roční lhůta od doručení předmětného rozsudku kasačního soudu sice je zachována, avšak není splněn předpoklad podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Ten je totiž dle stěžovatelky třeba spatřovat toliko ve výhradě vůči správními soudy zaujímanému stanovisku, že ve správním soudnictví soudy nepostupují podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. a nepoučují účastníky řízení o skutečnosti, že věc je možné posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Nejvyšší správní soud přitom v nyní napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč se v řízení před správními soudy nemůže subsidiárně použít poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., tj. především s ohledem na samostatnou úpravu v soudním řádu správním (dále též "s. ř. s."), zejména pak na ustanovení § 49 odst. 4 s. ř. s., podle kterého platí, že "Předseda senátu vede účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly". Z toho je zřejmé, že ustanovení § 49 odst. 4 věta třetí s. ř. s. je vskutku procesním opatřením, které má v podmínkách soudního řízení správního zajišťovat, "aby nebyla vydávána překvapivá rozhodnutí, resp. aby soudní rozhodnutí byla předvídatelná a účastník řízení nebyl zaskočen posouzením věci z jiných hledisek než z těch, která byla vytýčena žalobou" (srov. str. 8 napadeného rozsudku kasačního soudu). Ostatně stěžovatelka, citujíc příslušnou odbornou literaturu, pouze tvrdí, že § 118a o. s. ř. je třeba v řízení podle soudního řádu správního aplikovat proto, že úprava poučovací povinnosti správních soudů v § 36 odst. 1 s. ř. s. se jeví nekonkrétní a povšechnou; přehlíží však, že právě § 49 odst. 4 věta třetí s. ř. s. představuje konkretizaci této obecné poučovací povinnosti soudu, přičemž lze uzavřít, že jde o úpravu sledující stejný smysl a účel, který sleduje stěžovatelkou protěžované ustanovení § 118a o. s. ř., ač je tato procesní zásada v soudním řádu správním formulována a stylizována odlišně. V této polemice stěžovatelky s kasačním soudem proto není možno spatřovat žádný podstatný přesah jejích zájmů, pro který by bylo možno usuzovat na přijetí ústavní stížnosti k meritornímu projednání ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu o nákladech řízení jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud poukazuje především na to, že při rušení nákladového výroku rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2012 vyšel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec neuvedl důvody, pro které žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, "neboť taková úvaha v napadeném rozhodnutí zcela chybí. V této části je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů" (srov. str. 9 napadeného rozsudku kasačního soudu). Nejvyšší správní soud tedy nezrušil nákladový výrok proto, že by krajský soud aplikoval nesprávná ustanovení nebo si nesprávně počínal jinak a kasační soud s jeho hodnocením v otázce nákladů řízení věcně nesouhlasil, jak se mylně domnívá stěžovatelka, nýbrž pro nepřezkoumatelnost rozsudku v této jeho části. V napadeném usnesení tedy již krajský soud tuto vadu napravil a věcně odůvodnil, proč i přes dílčí úspěch stěžovatelky v prvém řízení o kasační stížnosti jí nebylo lze náhradu nákladů přiznat (dílčí úspěch stěžovatelky v druhém řízení o kasační stížnosti přitom již byl v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení o tomto opravném prostředku vzat v úvahu samotným kasačním soudem - srov. str. 10 napadeného rozsudku kasačního soudu). Ústavní soud pokládá odůvodnění krajského soudu za odraz jeho nezávislé rozhodovací činnosti a v tomto jeho postupu neshledal žádné ústavně nekonformní prvky, pro které by bylo nutno přistoupit ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.