II. ÚS 261/10
II.ÚS 261/10 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) P. P., b) Ing. I. M., zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Pekařská 21, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008 č. j. 24 C 74/93-257 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 5. 2008 č. j. 24 C 74/93-274 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č. j. 1 Co 337/2008-310 ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2009 č. j. 1 Co 337/2008-312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 17 odst. 2, v čl. 21 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008 č. j. 24 C 74/93-257 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů (podaná dne 17. 2. 1992!), kterou se domáhali zaslání omluvného dopisu a náhrady nemajetkové újmy, když krajský soud dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do jejich osobnostních práv nedošlo. Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2008 č. j. 24 C 74/93-274 rozhodl krajský soud o zamítnutí žaloby stěžovatelů v rozsahu, kterým se na žalovaném 1) domáhali uveřejnění bezplatné opravy článku v místním tisku (tiskové omluvy), neboť údaje v tomto článku nebyly nepravdivými nebo pravdu zkreslujícími a nebyla jimi zasažena čest žalobců. O podaném odvolání stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2009 č. j. 1 Co 337/2008-310 tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu podle ust. § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, potvrdil. Opravným usnesením ze dne 11. 11. 2009 č. j. 1 Co 337/2008-312 byl rozsudek vrchního soudu opraven tak, že se vztahuje pouze na výroky I. a II. napadeného rozhodnutí a doplňujícího rozhodnutí, tedy pouze v rozsahu výroků stran omluvy, tiskové omluvy a nákladů řízení, neboť ostatní výroky nebyly odvoláním napadeny. K odůvodnění svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že ve vztahu k žalobě na ochranu osobnosti (výslovně i k požadavku na náhradu nemajetkové újmy) nejsou žalovaní pasivně legitimováni, když při vydání předmětného článku nepůsobili samostatně, ale jako členové sborového orgánu právnické osoby, přičemž jejich jednání nevybočilo z činnosti přičitatelné této právnické osobě. Ve vztahu k požadavku na tiskovou omluvu dospěl vrchní soud k závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů, neboť předmětná tiskovina v době vydání článku nebyla periodickým tiskem ve smyslu zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění platném od 24. 11. 1990 do 22. 7. 1999 (dále jen "zákon o periodickém tisku"), když k zaregistrování této tiskoviny došlo teprve ke dni 14. 7. 1995.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají rozsudek Krajského soudu v Brně jako celek, přičemž jak plyne zejména z opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání jen v rozsahu výroku I. a II. a doplňujícího rozsudku, tedy jen v rozsahu stran omluvy, tiskové omluvy a nákladů řízení. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti výrokům III. a IV. (pozn. náhrada nemajetkové újmy) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008 č. j. 24 C 74/93-257 je třeba odmítnout jako návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poté, co Ústavní soud posoudil zbylé argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí, resp. zda nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, když ústavně konformním způsobem interpretuje a aplikuje příslušná zákonná ustanovení. Ústavní soud nevidí důvod ani nejmenší prostor pro stěžovateli navrhovaný kasační zásah v situaci, kdy stěžovatelé ve svém podání argumentují výhradně ve prospěch jím tvrzeného zásahu do osobnostních práv a porušení příslušných ustanovení zákona o periodickém tisku, přičemž zcela opomíjí, že jejich žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta pro nedostatek aktivní a pasivní legitimace, jak kvalifikovaně a ústavně konformně rozhodl vrchní soud.

Ústavní soud nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uzavírá, že je nemyslitelné, aby v demokratickém právním státu trvalo jakékoli soudní řízení 17 let, nadto řízení vedené pouze v prvním a druhém stupni a ukončené zamítavým rozhodnutím z důvodu nedostatku věcné legitimace (s číslem listu 310!). Ústavní soud již v minulosti judikoval, že je věcí státu organizovat si své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, či nález sp. zn. I. ÚS 543/03, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-6/98). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou tyto způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.