II. ÚS 2606/09
II.ÚS 2606/09 ze dne 4. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníka řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu J. V., advokátem nezastoupeného, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel dne 6. 10. 2009 podání označené jako "ústavní stížnost na vedení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a její Ústavně právní výbor, že připustily, aby v Poslanecké sněmovně zasedala a spolurozhodovala politická strana TOP 09, která nebyla do Poslanecké sněmovny delegována vůlí lidu vyjádřenou v řádných volbách". V intencích tohoto nadpisu se stěžovatel domáhá vyhlášení nálezu, kde by bylo vysloveno, že zastoupení politické strany TOP 09 v Poslanecké sněmovně je v rozporu s Ústavou České republiky a volebním právem jejích občanů, že poslanci sdružení v této politické straně smějí v Poslanecké sněmovně vystupovat a jednat pouze jako nezávislí poslanci, a že politická strana TOP 09 nesmí být mediálně označována jako strana parlamentní a smí jí být věnován mediální prostor pouze v rozsahu, v jakém je poskytován jiným neparlamentním stranám. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo volit do zastupitelských orgánů (čl. 18 odst. 3 Ústavy ČR), které si přisvojila skupina poslanců. Vzniklá situace odporuje dle jeho názoru ustanovenímListiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, která cituje.

V podání dále stěžovatel vysvětluje, proč se na Ústavní soud obrací sám, nikoliv prostřednictvím advokáta. Cituje k tomu pasáže z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zákona č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované, a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, z jejichž výkladu dovozuje, že zastoupen být nutně nemusí.
Soudce zpravodaj u každého přiděleného návrhu nejprve zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení, a tedy zda je možné návrh přezkoumat z hlediska jeho obsahu, nebo je nutno postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a návrh bez dalšího odmítnout.

Podmínkou ústavní stížnosti podané podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zásah orgánu veřejné moci, porušující základní právo nebo svobodu. Takový zásah může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci. Přitom ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Doplňkem je pak pravomoc přezkumu "jiného zásahu" orgánu veřejné moci (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243).

Za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze označit akty orgánů veřejné moci vydané jimi v soudním či správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není přitom důležité, jak je akt označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz, atd.). Podstatné je, zda takovým aktem bylo autoritativním způsobem zasaženo do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (obdobně viz např.usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 337).

Porovnání výše uvedeného vymezení relevantní výseče pravomoci Ústavního soudu s tím, jak je v předloženém návrhu vymezen předmět řízení a formulován jeho petit, nelze než dojít k závěru, že stěžovatel nenapadá ani rozhodnutí orgánu veřejné moci ani jiný zásah takového orgánu. Jeho podání je svým charakterem pouze nesouhlasem s poměry, které aktuálně panují v Poslanecké sněmovně. V této souvislosti soudce zpravodaj stěžovatele pro úplnost odkazuje na čl. 26 Ústavy ČR, která mandát člena zákonodárného sboru charakterizuje jako volný. Fakt, že se část poslanců přihlásila k nové politické straně TOP 09, není aktem zakládajícím, měnícím, rušícím či autoritativně potvrzujícím konkrétní právní vztahy, jichž by byl stěžovatel účastníkem.

Není ani jednorázovým aktuálním zásahem do sféry práv náležejících výlučně stěžovateli. Přezkum Ústavním soudem je zde proto vyloučen.

Stěžovatel navíc neuvádí ani žádný orgán veřejné moci, který by měl svýmjednáním nutnost zásahu Ústavního soudu vyvolat. Míní-li jím v podání zmiňované"vedení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky" či "její Ústavně právní výbor", anebo "skupinu poslanců" či "politickou stranu TOP 09", ty takovým orgánem nejsou. Není tedy v předestřené věci ani orgánu, kterému by Ústavní soud své rozhodnutí adresoval.

Konečně je nutno konstatovat, že stížnostní návrh neodpovídá dikci zákona o Ústavním soudu (§82 odst. 3). Učinit stěžovatelem požadované prohlášení, kterým by bylo hodnoceno působení politické strany TOP 09 a které by některým poslancům určité jednání dovolovalo nebo naopak zakazovalo, jde zcela za rámec toho, jak lze o ústavní stížnosti rozhodnout.

Z výše uvedeného vyplývá, že návrh nesplňoval jeden ze základních předpokladů pro to, aby o něm mohlo být meritorně rozhodnuto, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu proto musel být odmítnut.

K absenci zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti soudce zpravodaj konstatuje následující. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil sám, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak to vyžaduje zákon o Ústavním soudu. K odstranění tohoto nedostatku však již nebyl s ohledem na zásadu procesní ekonomie vyzýván, neboť ani případná náprava by na výše uvedeném závěru vedoucím k odmítnutí návrhu nemohla ničeho změnit. Zbývá jen dodat, že stěžovatelův výklad zákona o Ústavním soudu, podle něhož se účastník v řízení před Ústavním soudem "nemusí", ale jen "může" nechat zastoupit, je mylný. Zákon o Ústavním soudu je v tomto směru přísný a jednoznačný; v řízení o ústavní stížnosti vyžaduje v případě fyzických osob zastoupení advokátem bezvýjimečně, a to do dokonce i u osob práva znalých, včetně advokátů samotných. V tomto typu řízení u této kategorie navrhovatelů Ústavní soud nezastoupení advokátem nikdy netoleroval, netoleruje a tolerovat nemůže, neboť mu v tom brání kogentní ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z jeho judikatury, resp. žádného jeho rozhodnutí nelze dovodit opačný přístup, a jinak by proto nebylo postupováno ani v předmětné věci.

Konečně ke stěžovatelem dodatečně vznesenému požadavku na vydání předběžného opatření soudce zpravodaj uvádí, že vzhledem k jeho akcesorické povaze vůči ústavní stížnosti musel být i tento návrh odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2009

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.