II. ÚS 260/12
II.ÚS 260/12 ze dne 24. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 528/2011-87 ze dne 13. prosince 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 156/2009-66 ze dne 1. června 2011, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 24. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného rozsudku soudu prvního stupně a v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu. Napadenými výroky rozsudku soudu prvního stupně byla jednak zamítnuta žaloba stěžovatele v části převyšující přiznanou částku 2.200 Kč a dále nikomu nebyla přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Usnesením odvolacího soudu byla odvolání obou účastníků řízení odmítnuta. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že se domáhal vydání věcí, jež mu a dalším osobám byly odebrány v minulosti v trestním řízení, ohledně něhož byl posléze rehabilitován. Posléze stěžovatel požadoval peněžní náhradu za tyto věci, a to ve výši 6. 980 Kč. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl. V souladu s poučením soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání proti té části rozsudku, kterou nebylo žalobě vyhověno. Odvolací soud však dospěl k závěru, že navzdory poučení prvostupňového soudu odvolání není přípustné.

3. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně odmítl poskytnout reparaci za předměty, které nebyly odňaty stěžovateli osobně. Poukazuje, na to, že již v roce 1964 v trestním řízení uvedl, že tyto předměty měl uloženy u I. Š., která byla tehdy odsouzena spolu s ním. Má za to, že se soud z obsáhlého spisu soustředil pouze na protokoly o odnětí věcí a přehlédl výpovědi obviněných, resp. obžalovaných, pokud se týkaly toho, co komu z nich patřilo. I. Š. již nežije a její pozůstalí žádnou náhradu nepožadují, takže požadavek na náhradu za nějakou věc nebyl uplatňován z více stran.

4. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu uvádí, že se původně nedomáhal peněz, ale vrácení svých věcí. Teprve v průběhu řízení svůj požadavek změnil, neboť nemohl předpokládat, že soud vydá usnesení o vzetí věcí do úschovy a přitom věci do úschovy nevezme. Řízení zahájil dne 21. února 2005 s tím, že pokud by neuspěl u soudu prvního stupně, může se spravedlivého procesu a soudní ochrany domáhat v odvolacím řízení. Tak byl i v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2011 poučen. Pokud řízení bylo zahájeno podle zákonných ustanovení platných ke dni 21. února 2005, tak podle těchto pravidel by řízení mělo být také dokončeno. Ustanovení čl. II. bod 10 zákona č. 7/2009 Sb., na které poukázal odvolací soud, neřeší situaci, kdy řízení bylo zahájeno před účinností tohoto zákona, ale rozhodnutí prvostupňového soudu bylo vydáno za jeho účinnosti. Odvolací soud tak podle stěžovatele v jeho neprospěch aplikoval ustanovení, které se na popisovanou situaci přímo nevztahuje. Má tedy za to, že ze strany odvolacího soudu došlo k tzv. "změně pravidel během hry". Stěžovateli je známo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2958/11 ze dne 15. prosince 2011 v obdobné věci. Oproti tam uvedené situaci ovšem stěžovatel v tomto případě napadá jak rozhodnutí odvolacího, tak i prvostupňového soudu. Navíc zde nejde o dovolací řízení.
5. Posuzovaná věc je z pohledu konstantního nazírání Ústavního soudu tzv. bagatelní, čímž se ocitá v kolizi s principem, že úspěch ústavní stížnosti je závislý na tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím obecného soudu došlo v jeho právní sféře k relevantní újmě. Ústavní soud v takových případech dává najevo mimořádnou zdrženlivost, a konstantně uvádí, že opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení z procedurálních standardů (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. dubna 2002; usnesení sp. zn. III. ÚS 200/05 ze dne 18. srpna 2005; usnesení sp. zn. II. ÚS 436/01, U 36/24 SbNU 529; aj.). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci však dány zjevně nejsou.

6. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že svůj závěr o tom, že předmětné věci nebyly odebrány či zabaveny stěžovateli, opřel o spis jako celek a nikoliv jen o protokoly o odnětí věcí, jak stěžovatel obecnému soudu podsouvá. Stěžovatel tedy evidentně hodnotí obsah spisu jinak než soud prvního stupně. To je polemika, jež sama o sobě není způsobilá zásadně nikdy posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

7. Pokud jde o ustanovení čl. II. bod 10 zákona č. 7/2009 Sb., tak pro něj není rozhodným den, kdy bylo řízení zahájeno, jejž zdůrazňuje stěžovatel. Rozhodným je den, kdy bylo vydáno odvoláním napadené rozhodnutí, případně den, kdy soud o věci jednal a na základě jakého zákona. Stěžovatel přitom netvrdí, že by věc byla projednána a rozhodnuta v době před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., resp. podle dřívějších předpisů, aby se tak skutečně materiálně mohlo jednat o relevantní měnění pravidel v průběhu řízení. S ohledem na shora zdůrazněnou bagatelnost věci sama skutečnost, že soud prvního stupně účastníky řízení nesprávně poučil o opravných prostředcích, není zcela extrémním vybočením z procedurálních standardů.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.