II. ÚS 2596/09
II.ÚS 2596/09 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008 č. j. 6 T 118/2006-1152, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008 č. j. 10 To 265/2008-1314, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 5 Tdo 369/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícími podáními ze dne 22. 12. 2009 a 1. 2. 2010 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2008 č. j. 6 T 118/2006-1152 shledán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Jednání pachatele je upřesněno ve skutkové větě výroku o vině v záhlaví uvedeného rozsudku nalézacího soudu. Zkráceně řečeno, trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, spočívala v tom, že jako jednatel společnosti Bohemia Art, s. r. o., která nebyla schopna dostát závazkům vůči věřitelům, zcizil (prodal) část majetku společnosti, který mohl být k uspokojení věřitelů použit, aniž by za to získal odpovídající protiplnění, když namísto kupní ceny získal toliko obtížně vymahatelnou pohledávku. V důsledku svého jednání stěžovatel poškodil ve výroku specifikované věřitele společnosti, jejichž pohledávky v nominální hodnotě dosahovaly částky celkem 936.753.332,- Kč, přičemž jim způsobil škodu v celkové výši 41.350.570,- Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2008 č. j. 10 To 265/2008-1314 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil ve výroku o trestu a poté nově rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu (při nezměněném výroku o vině) tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 369/2009, ve kterém dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí vydaná v projednávané věci napadl stěžovatel ústavní stížností. Podle jeho názoru v popisu skutku, který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, chybí okolnosti charakterizující subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona, zejména z něj nevyplývá, z čeho soud dovodil úmysl stěžovatele poškodit věřitele společnosti Bohemia Art, s. r. o. Popis skutku naopak zachycuje běžné obchodněprávní vztahy mezi zúčastněnými obchodními společnostmi. Uvedenému nasvědčuje i fakt, že uskutečněné právní úkony byly v civilním řízení shledány platnými. Je přitom nepřípustné, aby jeden a týž právní úkon byl v různých oblastech práva hodnocen rozdílně, takový postup otřásá samotnými základy právního státu, jímž je právní jistota a důvěra v právní řád. Právním úkonům, jejichž prostřednictvím pachatelé spáchají trestný čin, se dle přesvědčení stěžovatele neposkytuje právní ochrana a tyto jsou stiženy absolutní neplatností. V souzeném případě, kde tomu tak není, nemůže trestní právo nahrazovat prostředky práva civilního.

Stěžovatel dále soudům nižších stupňů vytýká, že nedostatečně posoudily otázku vzniku a výše škody. Především nerespektovaly rozhodnutí civilního soudu o vyloučení movitého majetku, specifikovaného ve výroku trestního rozsudku, z konkursní podstaty úpadce, společnosti Bohemia Art, s. r. o. Na podkladě zmiňovaného rozhodnutí nelze tvrdit, že konkursní podstatě dotčené firmy byla způsobena škoda. Při stanovení výše škody pak vycházely obecné soudy toliko z přihlášek a seznamu konkursních věřitelů společnosti Bohemia Art, s. r. o., přičemž tyto podrobně nezkoumaly, nezohlednily existenci množství dosud neukončených incidenčních sporů, jakož i sporů na vyloučení věcí z konkursní podstaty. V daném ohledu proto stěžovatel považuje závěry soudů, že příjmy získané z konkursní podstaty budou jen stěží postačovat k uspokojení pohledávek, za bezprecedentní, nemající oporu v provedeném dokazování, které označuje nadto za neúplné. Tvrzení dovolacího soudu, že získaná pohledávka je obtížně vymahatelná, není rovněž ničím podložené.

Obecné soudy svým postupem odepřely stěžovateli právo na spravedlivý proces a porušily čl. 39 Listiny, jestliže najisto nepostavily, zda vytýkané jednání je trestným činem. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že nejednal protiprávně, a nelze tudíž uvažovat ani o jeho odpovědnosti za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto smyslu obsáhle poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se trestného činu poškozování věřitele (trestní odpovědnosti obecně, škody a jejího určování). Odkazuje se rovněž na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ohledně předvídatelnosti trestního následku vlastního jednání, což dává do souvislosti s naplněním subjektivní stránky trestního činu. Stěžovatel zopakoval motivy svého konání, které byly vedeny snahou o ekonomické pozdvihnutí společnosti Bohemia Art, s. r. o., a které nečinil v úmyslu kohokoliv poškodit. Podle svých slov nemohl předvídat, že transakce, z hlediska obchodního práva bezvadná, bude posouzena jako trestná.

Pro případ osvědčení spáchání trestného činu vytýkaným jednáním stěžovatel za pomoci judikatury Nejvyššího soudu dovozuje zánik trestnosti činu uplynutím promlčecí doby.

Poslední skupina námitek směřuje do odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu jednostranně a selektivně hodnotil důkazy. Z prohlášení předsedy senátu pro televizi, uskutečněného v den vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, se podle stěžovatele také podává, že i samotný soud si byl vědom nejistoty ohledně svého rozhodnutí, což jen potvrzuje oprávněnost tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho ústavního práva na spravedlivý soudní proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného listinného materiálu je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, zejména opakovaně v odvolání a dovolání, pročež argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud v této souvislosti zjistil, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Pochybení podobného charakteru v projednávané věci ovšem shledáno nebylo.

Z předloženého návrhu vyplývá, že námitky stěžovatele směřují do právního posouzení skutku, přičemž se opírají o verzi skutkového děje, vycházející z uplatněné obhajoby. Stěžovatel nicméně pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na věcně zcela vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.

Na podkladě provedených důkazů obecné soudy shodně odmítly tvrzení stěžovatele, že jediným cílem celé transakce bylo získat finanční prostředky k tomu, aby společnost Bohemia Art, s. r. o., mohla nadále podnikat a zlepšit svoji tíživou ekonomickou situaci. Naopak, stěžovatel již od počátku jednal s vědomím, že prodejem výrobní technologie potřebné finanční prostředky nezíská. Jako jednatel společnosti, která nebyla schopna dostát svým splatným závazkům, bezprostředně poté, co byl vyzván konkursním soudem k tomu, aby se vyjádřil k podaným návrhům na konkurs a předložil účetní doklady, prodal část majetku spřátelené společnosti, o níž prokazatelně věděl, že nebude schopna kupní cenu uhradit, neboť i s touto společností byl po léta osobně spojen. Namísto kupní ceny pak obdržel pouze pohledávku vůči této společnosti, kterou vzápětí postoupil další cizozemské společnosti za úplatu, která měla být splácena až téměř za dva roky. Obecné soudy s ohledem na tyto skutečnosti měly proto jednoznačně za prokázané, že jediným cílem stěžovatelova počínání bylo zbavit se vlastnictví majetku, z něhož by věřitelé mohli být uspokojeni.

Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat dále podrobnou argumentaci soudů obou stupňů. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, tj. že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, a to za splnění i materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby z hlediska zákonných požadavků podle ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona.

Právním posouzením stěžovatelova jednání se posléze zabýval i Nejvyšší soud. V poměrně obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí se zaměřil na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele ve smyslu § 256 trestního zákona. K věci konkrétně poznamenal, že bylo povinností stěžovatele, jakožto zkušeného podnikatele, aby zajistil úhradu získané peněžité pohledávky. Jestliže tak neučinil a postupoval způsobem popsaným ve výroku nalézacího soudu, svědčí to přinejmenším o jeho nepřímém (eventuálním) úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti Bohemia Art, s. r. o. Není totiž rozhodné, zda stěžovatel usiloval o dosažení výsledku, který je v souladu s právem, jestliže v rámci svého jednání musel počítat i s ohrožením nebo porušením zájmu chráněného trestním zákonem. Stejně tak způsoby, jimiž se stěžovatel jako dlužník (resp. jednající za dlužníka) zbavoval svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy. Trestním činem poškozování věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele. A tyto v předmětné věci nastaly, neboť prokazatelně došlo ke skutečnému, nikoli jen účetnímu, snížení hodnoty majetku dlužníka, přičemž hodnota takto zcizeného majetku představuje způsobenou škodu. Při stanovení její výše postupovaly soudy nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu správně. Dovolací soud, opíraje se o rozhodná skutková zjištění a výše nastíněné závěry, se proto vyslovil, že nemá žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu

S přihlédnutím k obsahu napadených rozhodnutí se Ústavní soud nemůže ztotožnit s argumentem stěžovatele, podle něhož obecné soudy řádně nevyhodnotily jeho jednání z hlediska vytýkané trestnosti. Dále je možné podotknout, že Ústavní soud plně akceptuje závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele. Je to především Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Ústavní soud v mezích ústavněprávního přezkumu zvažuje pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. V právních závěrech obecných soudů extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury ovšem neshledal. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva či svobody, jichž se dovolává.

Co se týče zbývajících námitek stěžovatele, i na tyto odpovídajícím způsobem reagovaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. Tvrzení o obtížné vymahatelnosti pohledávky získané z prodeje movitého majetku soud prvního stupně podpořil argumentem, že k faktickému vymožení peněz nikdy nedošlo (strana 19 rozsudku Okresního soudu v Kladně). K údajnému promlčení vytýkaného trestného činu se odmítavě vyjádřil pro změnu odvolacího soud (strana 9 rozsudku Krajského soudu v Praze). Nelze přisvědčit též poslední námitce stěžovatele vztahující se k údajné nejistotě vyjádřené ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku předsedou senátu nalézacího soudu. Postrádá právní relevanci a stěžovatel ji založil toliko na citaci části rozhovoru vytrženého z celkového kontextu.

Poněvadž tedy nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.