II. ÚS 2589/16
II.ÚS 2589/16 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem Kozinova 2, Šumperk, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 7. 2015, č.j. 3 T 70/2015-319, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 11. 2015, č.j. 68 To 234/2015-340, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, č.j. 3 Tdo 442/2016-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 7. 2015, č.j. 3 T 70/2015-319, uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu 6.527,- Kč a poškozenému J. M. škodu 15.572,- Kč.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 11. 2015, č.j. 68 To 234/2015-340, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odvolání stěžovatele zamítl.

Usnesením ze dne 26. 4. 2016, č.j. 3 Tdo 442/2016-35, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy podle mínění stěžovatele danou věc hodnotily povrchně a jednostranně a přes důvodné pochybnosti zcela nekriticky převzaly skutkovou verzi poškozeného, aniž by se zabývaly tím, že byla objektivně nemožná. Rozpory mezi objektivními zjištěními a tvrzeními obžaloby byly přitom dle názoru stěžovatele buď ignorovány, nebo bez zdůvodnění popírány a argumenty a důkazy ve prospěch obhajoby byly zcela pominuty.

Konkrétně stěžovatel namítá, že poškozený, jako policista, mohl snadno zmanipulovat pachové stopy, jejichž přenesení by pro něj nepředstavovalo technický problém, neboť nějakou oděvní součást stěžovatele by si byl jistě schopen obstarat. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory mezi údajným mechanismem vzniku a objektivně zjištěnými zraněními na těle poškozeného a namítá, že zranění si mohl vzhledem k místu zranění, mechanismu jeho vzniku a jeho lehké intenzitě velice snadno účelově způsobit sám. To, že se skutek stal způsobem popisovaným poškozeným, je podle stěžovatele vyloučeno také s ohledem na časovou nemožnost průběhu děje a místní podmínky údajného incidentu.

Orgány činné v trestním řízení se měly těmito skutečnostmi zabývat a pokusit se sporné body vyjasnit provedením vyšetřovacího pokusu a vypracováním znaleckého posudku. V tomto kontextu pak stěžovatel upozorňuje na existenci tzv. opomenutých důkazů, a to právě pokud jde o vyšetřovací pokus a znalecký posudek ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného.
III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].

K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na to, že skutková verze poškozeného je v daném případě objektivně nemožná a předkládá svou vlastní verzi skutkového děje založenou v podstatě zejména na tom, že poškozený se, vzhledem k jejich opakovaným sporům v minulosti, za účelem pomsty a odsouzení stěžovatele, sám uhodil tyčí a způsobil si tak zranění hlavy, přičemž si již předtím obstaral kus oblečení stěžovatele, pomocí kterého zajistil přenos pachových stop na své kraťasy a na místě činu nalezenou peněženku, případně důkazy v podobě pachových stop zmanipuloval v neprospěch stěžovatele až v průběhu jejich vyhodnocování, když k tomu měl jako policista potřebné znalosti i příležitost. Současně se však, při zinscenování svého napadení, měl poškozený dopustit pochybení, pokud jde o časový rámec nutný ke spáchání trestné činnosti. Obecné soudy však tuto verzi ve světle provedených důkazů neakceptovaly.

Přesvědčení stěžovatele o chybách v provedeném dokazování, v hodnocení důkazů a ve zjišťování skutkového stavu obecnými soudy Ústavní soud nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že z trestné činnosti je stěžovatel usvědčován zejména výpovědí poškozeného, jeho družky, lékařskými zprávami ohledně zranění poškozeného a odborným vyjádřením z oboru pachové identifikace, kterým byla zjištěna shoda mezi pachovým vzorkem stěžovatele a otiskem pachové stopy zajištěné z kalhot poškozeného a otiskem pachové stopy zajištěné z nalezené peněženky poškozeného (viz protokol o ohledání místa činu - č.l. 7 spisu, protokol o odběru otisků pachových stop - č.l. 12 spisu, protokol o odběru pachového vzorku osoby - č.l. 50 spisu, protokol o vydání věci, protokol o ohledání věci, protokol o odběru pachových stop - č.l. 57-62 spisu, žádost o odborné vyjádření z oboru metoda pachové identifikace - č.l. 108 spisu, odborné vyjádření - č.l. 112-113 spisu).

Ve vztahu k námitkám stěžovatele týkajícím se pachových stop okresní soud poukázal na to, že zkoumání metodou pachové identifikace bylo prováděno na specializovaném pracovišti mimo okres Šumperk a lze tak vyloučit jakoukoliv manipulaci s pachovými vzorky, přičemž ani sám stěžovatel nedokáže vysvětlit, jak se jeho pachové stopy dostaly na oděv poškozeného a jeho peněženku. S tímto závěrem se pak ztotožnil také krajský soud, který taktéž nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že poškozený, coby policista, mohl pachové stopy "zinscenovat" tak, aby byly použity proti stěžovateli. Ani dle názoru Ústavního soudu přitom ze spisového materiálu nevyplývají jakékoliv důvody svědčící pro závěr o možném zmanipulování důkazů pachovými stopami. Navíc, byť jsou pachové stopy v této věci jistě důležitým důkazem, nejsou důkazem jediným (viz výše).

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále upozorňuje na existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména pokud jde o znalecký posudek ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného. V souvislosti s námitkami týkajícími se tzv. opomenutých důkazů přitom Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).

Vzhledem k obsahu spisového materiálu a s ohledem na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se s námitkou stěžovatele stran opomenutých důkazů ztotožnit nelze. Pokud jde o objektivizaci zranění poškozeného, na č.l. 66-67 spisu se nachází protokol o prohlídce těla, na který navazuje fotografická dokumentace zranění poškozeného na č.l. 68-71 spisu, na č.l. 80 spisu se nachází lékařská zpráva ze dne 18. 9. 2013 a na č.l. 105 se nachází odborné lékařské vyjádření ze dne 12. 11. 2013. Stěžovatel navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví u hlavního líčení dne 4. 6. 2015 a v písemném podání ze dne 7. 6. 2015. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 6. 2015 vyplývá, že předseda senátu uvedl, že k vypracování znaleckého posudku prozatím soud přistupovat nebude. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 7. 2015 pak vyplývá, že dotazem u stran předseda senátu zjistil, že tyto nenavrhují doplnit dokazování a dokazování bylo prohlášeno za skončené. Ve shodě se závěrem Nejvyššího soudu lze uvést, že návrh na provedení znaleckého posudku sice nebyl okresním soudem ignorován, okresní soud však do určité míry pochybil, pokud výslovně nezdůvodnil, proč návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku nevyhověl. Nicméně lze mít za to, že ohledně existence zranění poškozeného i mechanismu jeho vzniku neměl okresní soud pochybnosti a tyto skutečnosti měl za dostatečně prokázané právě výpovědí poškozeného, fotodokumentací zranění, lékařskou zprávou a odborným vyjádřením. V této souvislosti lze poukázat také na § 105 trestního řádu, ze kterého vyplývá, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, přičemž znalce přibere orgán činný v trestním řízení až tehdy, pokud pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující.

Pro posouzení ústavní stížnosti je pak podstatné, že stěžovatel, zastoupený advokátem, neučinil návrh na provedení tohoto důkazu (vypracování znaleckého posudku) v závěru hlavního líčení a že návrh na vypracování znaleckého posudku, resp. související námitku týkající se opomenutých důkazů, neučinil ani předmětem svého odvolání. Ke korekci případných nedostatků prvostupňového rozhodnutí je přitom povolán právě odvolací soud, který však takto nedostal reálnou příležitost se tímto důkazním návrhem, resp. námitkou stran opomenutých důkazů, vůbec zabývat. Stěžovatel tedy nevyužil procesní prostor, který se mu v odvolacím řízení k ochraně jeho práv a zájmů nabízel a krajskému soudu tak Ústavní soud jen stěží může v tomto ohledu cokoliv vytknout.

Právě naznačenou argumentaci lze přitom vztáhnout také k námitce stěžovatele, že ve věci nebyl proveden vyšetřovací pokus. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel takový návrh učinil před soudem prvního stupně či v rámci odvolání a taková skutečnost nevyplývá ani z obsahu spisového materiálu. V této souvislosti lze, nad rámec uvedeného, poukázat také na argumentaci obsaženou ve vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatele, ze které jsou, kromě jiného, zřejmé také skutečnosti odůvodňující závěr o reálnosti časového průběhu děje (k tomu viz zejména protokol o ohledání místa činu, náčrtek a fotodokumentace - č.l. 7-11 spisu, protokol o dodatečném ohledání místa činu a náčrtek - č.l. 54-56 spisu, fotografická dokumentace - č.l. 87-94 spisu).

Lze tedy uzavřít, že k závěru o vině stěžovatele soudy dospěly na základě řádně provedeného dokazování - důkazy přitom nejen rekapitulovaly, ale také náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a je možné konstatovat, že skutková zjištění mají v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Soudy také odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč, a to navzdory tomu, že odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu lze označit za poněkud stručné. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, ty hodnotily v souladu s požadavky vyjádřenými v § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a věnovaly se taktéž obhajobě a námitkám stěžovatele. Soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily, přičemž vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry jakkoli zpochybňovat.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.