II. ÚS 2588/09
II.ÚS 2588/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. H. a M. H., oba zastoupeni Mgr. Jiřím Dudou, advokátem Advokátní kanceláře v Opavě, Veleslavínova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 28 Cdo 546/2009-80 ze dne 21.7. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 268/2008-69 ze dne18. 8. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 23 C 272/2005-47 ze dne 4.10.2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na ochranu majetku garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě o určení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o převodu pozemku podle ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Rovněž požadují zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť nastolené právní otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelé se domáhali určení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o převodu pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě s odůvodněním, že mají vůči němu právo na bezúplatný převod, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi stěžovateli a původními oprávněnými osobami. Okresní soud jejich žalobu zamítl, a to vůči druhému stěžovateli pro nedostatek aktivní legitimace, vůči prvnímu stěžovateli pro zánik práva uplynutím prekluzivní doby dnem 31. 12. 2005. Krajský soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.

Obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shodně dovodily, že došlo k zániku práva stěžovatelů na vydání náhradních pozemků dle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a to ke dni 31. 12. 2005. Stěžovatelé totiž svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjeli od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami a sami tak nebyli původně oprávněnými osobami, které by splňovaly požadavky § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě, případně dědici této osoby, nevztahovalo se tedy na ně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. Okresní soud podotkl, že žaloba nemohla být úspěšná i z toho důvodu, že stěžovatelé požadovali bezúplatný převod konkrétních pozemků. Taková volba však ovšem přísluší jen jejich vlastníkovi, tedy státu a záleží na oprávněné osobě, zda nabídku přijme či nikoli. Jiný postup by znamenal obcházení zákona o půdě a ve svých důsledcích by vedl k diskriminaci ostatních osob, které se v souladu s tímto zákonem domáhají svých nároků na převod náhradních pozemků.

Nejvyšší soud označil řešení přijaté obecnými soudy za souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněném pod č. 531/2005 Sb., a též opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a rozhodnutí ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na nerovnost oprávněných osob na straně jedné a osob v postavení postupníků na straně druhé založené rozhodnutím Ústavního soudu ve věci tzv. restituční tečky. Vyslovili názor, že uvedené rozdělení oprávněných osob je v rozporu s lidskými právy a základními svobodami. Zdůrazňují, že platnost a účinnost smluv o postoupení pohledávek nebyla v žádném řízení nikdy zpochybňována a stěžovatelé postupovali stran vypořádání svých restitučních nároků vůči státu v souladu s tehdy platnými právními předpisy i interními pokyny Pozemkového fondu ČR. Současně upozornili i na nečinnost Pozemkového fondu ČR při vypořádání jejich restitučních nároků, který přes žalobu a návrh na uzavření soudního smíru, nic nekonal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavní stížnostmi týchž stěžovatelů se shodnou právní argumentací se již zabýval (sp.zn. II. ÚS 310/09, sp.zn. I. ÚS 1788/09, sp.zn. I. ÚS 2523/09), přičemž od přijatých závěrů nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí:

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení § 524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekunární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelů coby postupníků na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být proto zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do jejich ústavně garantovaného vlastnického práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva je lichá.

Stran dalších stěžovateli vyslovených námitek (nečinnost Pozemkového fondu ČR) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat. Ostatně na jeho závěry upozornily stěžovatele již obecné soudy ve svých rozhodnutích.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.