II. ÚS 2581/09
II.ÚS 2581/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. L., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Radčina 18, Praha 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 č. j. 1 Co 88/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č. j. 34 C 33/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2009 a doplněnou dne 16. 12. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V první části ústavní stížnosti stěžovatelka doslovně opisuje obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V další části obecně polemizuje s postupem odvolacího soudu, který se dle jejího názoru stejně jako soud nalézací řádně nevypořádal s mírou zavinění. Má za to, že nelze použít ustanovení § 444 občanského zákoníku a druhým dechem uvádět, že ustanovení o náhradě škody se nepoužije. Takový výklad dle stěžovatelky postrádá základní logiku. V podrobnostech odkazuje na své odvolání, zejména na namítané spoluzavinění poškozeného ve smyslu ustanovení § 63 odst. 2 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., ve znění novel, kterým se soudy nezabývaly a ani nezdůvodnily, jakou mírou se na vzniku újmy podílela. Nepostupovaly tedy v souladu s § 212, 212a) a § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž porušily její právo na soudní ochranu.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 33/2006, bylo zjištěno, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uložil prvnímu žalovanému a druhé žalované (dále jen "stěžovatelka") zaplatit žalobkyni po 80.000,- Kč, na nákladech řízení po 14.850,-Kč a na soudním poplatku po 1.600,- Kč. Žalobu, aby čtvrtá žalovaná zaplatila žalobkyni 300.000,- Kč společně a nerozdílně s prvním žalovaným a stěžovatelkou, a aby první žalovaný a stěžovatelka zaplatili společně s čtvrtou žalovanou po dalších 20.000,- Kč zamítl a čtvrté žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobkyně původně po čtyřech žalovaných požadovala přiznání nemajetkové újmy z titulu zásahu do práva na soukromí a rodinný život, k němuž mělo dojít úmrtím jejího druha, které zavinili žalovaní. V průběhu řízení žalobkyně a třetí žalovaný uzavřeli smír, dle kterého se třetí žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 80.000,- Kč. Předmětem sporu tak zůstala částka 300.000,- Kč, kterou žalobkyně požadovala po zbývajících žalovaných.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce ve věci samé potvrdil a výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni 6.125,- Kč. Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení 12.800,- Kč. Poukaz soudu prvního stupně na ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., jako na akceptovatelné podpůrné vodítko pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, označil za správný. K námitce o nedostatečném zkoumání míry zavinění stěžovatelky a o nepřihlédnutí ke spoluzavinění zemřelého poukázal na to, že předpokladem odpovědnosti dle § 13 obč. zák. není zavinění, ale existence neoprávněného zásahu do chráněných osobnostních práv. Pokud nalézací soud dovodil, že jednání žalovaných je třeba považovat za neoprávněný zásah a míru odpovědnosti žalovaných shledal v podstatě shodnou, s jeho závěrem vyslovil souhlas, stejně jako s výší přiznané náhrady, kterou označil za zcela přiměřenou.
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu a zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Má-li být ústavní stížnost schopná věcného projednání, nestačí v ní odkázat na obsah opravného prostředku, jak převážně činí stěžovatelka, neboť není úkolem Ústavního soudu, aby sám vyhledával z podání učiněných v řízení před obecnými soudy ústavně právní argumentaci pro zdůvodnění ústavní stížnosti, ale je nutné alespoň v nezbytném rozsahu předložit relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost rozhodnutí založena (srov. IV. ÚS 563/06).

Stěžovatelčina argumentace však nad rámec odkazu na obsah svého odvolání nepřináší do posuzované věci nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Předestřením obecných námitek, které již uplatnila v soudním řízení, a s nimiž se soudy řádně, logicky a přesvědčivě vypořádaly, tak od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly. Tím však staví tento soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

Za situace, kdy předmětem přezkumu odvolacího soudu byla pouze výše náhrady nemajetkové újmy, kterou byla stěžovatelka povinna žalobkyni zaplatit, se odvolací soud mohl zabýval pouze přiměřeností nalézacím soudem přiznané náhrady ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. Pokud při stanovení této výše vážil intenzitu neoprávněného zásahu, na němž se stěžovatelka dle odsuzujícího trestního rozsudku podílela, a poté podpůrně vyšel obdobně jako soud prvního stupně z hledisek upravených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., které stanoví výši odškodnění pro pozůstalé, nelze v jeho rozhodnutí, které v dané věci spočívá na volné úvaze, vycházející z konkrétních okolností a povahy případu, spatřovat prvky libovůle.

Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou o míře zavinění stěžovatelky a o údajném spoluzavinění poškozeného. Bylo by tedy nadbytečné opakovat v tomto směru učiněné podrobné závěry a argumenty odvolacího soudu a postačí na ně plně odkázat.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na soudní ochranu.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.